Richard Rohr se zamýšlí nad naší potřebou lidské a božské intimity: 

Velké tajemství je toto: nekonečný Bůh skutečně hledá a touží po důvěrném vztahu s lidskou duší. Jakmile takovou intimitu zakoušíme nebo po takovém spojení toužíme, teprve intimní jazyk milenců popisuje, co se děje: tajemství, něha, výjimečnost, zvláštnost, nahota, riziko, extáze, neustálá touha a samozřejmě utrpení. To je slovník svatých. Naše největší tajemství a touhy se druhým odhalují, a dokonce je sami objevujeme, pouze v přítomnosti smutku, selhání, nouze, když jsme velmi zranitelní a když se cítíme zcela v bezpečí v náručí lásky. Když se tak stane, vždy dojde k rozšíření bytí na obou stranách. Jsme potom většími lidmi. Ti, kdo tam nikdy nedošli, zůstávají malí. 

Jedině tehdy, když se nacházíme na takovém citlivém místě, nám Bůh může bezpečně odhalit své "nitro". Ti, kdo jsou soběstační, zůstávají tajemství Boží lásky stranou, protože ho vždy zneužijí. Pouze potřeba milovaného umí přijmout potřebu a dar milujícího a pouze potřeba milujícího umí přijmout potřebu a dar milovaného. 

Jak se toto tajemství intimity stane neskrývaným? Pouze tehdy, když se přestaneme skrývat - před Bohem, před sebou samými a alespoň před jedním dalším člověkem. Takové riskantní sebeodhalení je to, co mám na mysli pod pojmem intimita, a je to způsob, jakým se předává láska. K intimitě dochází, když odhalíme své nitro - a to je vždy děsivé. Musíme být připraveni na to, že budeme odmítnuti, a bolest z odmítnutí po sebeodhalení je tak velká, že někdy může trvat roky, než se odhodláme znovu riskovat. 

Richard se podělil o to, co mu praxe celibátu odhalila o intimitě: 

Přemýšlím, jestli víme, jak být intimní s Bohem, pokud jsme nikdy nepraktikovali vzájemné sebeodhalení alespoň s jednou další lidskou bytostí. Upřímně o této možnosti pochybuji. Sexualita vytváří zřejmou a ideální nádobu pro opravdovou intimitu, alespoň občas. Celibát odhaluje, že strašná spousta sexu vůbec není o intimitě. Zdravý celibát a zdravá sexuální setkání vyžadují hlubokou, opravdovou intimitu; nezdravé projevy často přispívají k jejímu účinnému vyhýbání se. (Píšu to po téměř padesáti letech strávených v celibátním společenství mužů a po poradenství spoustě dalších lidí v sexualizovaném světě) 

Intimita není jen dobře střeženým tajemstvím duše, není jen tajemstvím, které se vzpírá logice, není jen chudobou, které se vyhýbáme; věřím, že zranitelná intimita je vstupem a spojovacím článkem mezi veškerou lidskou a božskou láskou. Ve skutečnosti nezáleží na tom, co je dřív; důležité je jen to, abychom prošli touto branou strachu a našli to, co žije uvnitř. Intimní láska je tím pravým chrámem, po kterém všichni toužíme. Myslím, že musíme chtít milovat a být milováni - jinak tam nikdy nedojdeme. 

Richard Rohr reflects on our need for human and divine intimacy: 

The big secret is this: an infinite God actually seeks and desires intimacy with the human soul. Once we experience such intimacy, or desire for such union, only the intimate language of lovers describes what is going on: mystery, tenderness, singularity, specialness, nakedness, risk, ecstasy, incessant longing, and, of course, suffering. This is the vocabulary of the saints. Our biggest secrets and desires are only revealed to others, and even discovered by ourselves, in the presence of sorrow, failure, need, when we are very vulnerable, and when we feel entirely safe in the arms of love. When that happens, there is always a broadening of being on both sides. We are larger people afterwards. Those who never go there remain small. 

It’s only when we are in such a tender place that God can safely reveal the “innards” of God to us. Those who are self-sufficient remain outsiders to the mystery of divine love because they will always misuse it. Only the need of a beloved knows how to receive the need and gift of the lover, and only the need of a lover knows how to receive the need and gift of the beloved. 

How does this secret of intimacy become unhidden? Only when we stop hiding—from God, from ourselves, and from at least one other person. Such risky self-disclosure is what I mean by intimacy and it is the way that love is transmitted. Intimacy happens when we expose our insides—and this is always scary. We must be prepared to be rejected and the pain of rejection after self-disclosure is so great that it can sometimes take years for us to risk again. 

Richard shares what his practice of celibacy has revealed to him about intimacy: 

I wonder if we know how to be intimate with God if we have never practiced mutual self-disclosure with at least one other human being. I sincerely doubt the possibility. Sexuality creates an obvious and ideal container for true intimacy, at least now and then. Celibacy reveals that an awful lot of sex is not about intimacy at all. Healthy celibacy and healthy sexual encounters demand deep, true intimacy; unhealthy expressions often contribute to an effective avoidance of it. (I write this after almost 50 years in a celibate community of men, and after counseling lots of others in a sexualized world.) 

Intimacy is not just a well-kept secret of the soul, not just a mystery that defies logic, not just a poverty that we avoid; I believe vulnerable intimacy is the entrance into and the lynchpin between all human and divine love. It really does not matter which comes first; it is just important that we pass through this gate of fear and find what lives inside. Intimate love is the true temple that we all desire. I guess we have to want to love and to be loved—or we will never go there.