Richard Rohr uctívá božský rozměr ztělesněné lásky:  

Autentická láska spočívá v tom, že druhému odevzdám kousek sebe - a v tomto odevzdání vzniká něco nového. Proudění lásky je božskou zkušeností, která zrcadlí vztah uvnitř Trojice. Je možné propojit naše rozmanité zkušenosti s vtělením - prostřednictvím pohlaví, sexuality a tělesnosti - se samotným Božím životem, který skrze nás proudí. Jsme spolutvůrci s Bohem, ne jen pasivní pozorovatelé ve světě, který se neustále vyvíjí a rozvíjí.  

Uprostřed autentického milování (fyzického a/nebo emocionálního) si uvědomujeme, že existuje třetí prvek, který nás nebo našeho milovaného přesahuje. V trinitárním pojetí nazýváme tuto třetí energii Duchem svatým. Bezpodmínečná, nesobecká láska se odehrává tehdy, když druhého miluji a starám se o něj kvůli němu samému. Hledám jeho potěšení více než své vlastní, a to i do té míry, že pro jeho dobro trpím. Taková láska nás přivádí za hranice odloučení na místo, kde jsme jedno, i když jsme od sebe fyzicky nebo časově vzdáleni. 

Byl jsem svědkem této věčné, nezlomné blízkosti u lidí, jejichž partner zemřel. Nejeden pozůstalý manželský partner mi řekl: "On je pro mě teď vlastně skutečnější, přítomnější, než když žilo jeho tělo." A já jsem se s ním setkal. To znamená, že plně prožili "svatební komnatu" nebo božské zasnoubení, abych použil mystický jazyk Terezie z Avily. [1] Jsme součástí božského milování, v němž se milujeme a zároveň jsme milováni při stejném úkonu (viz Píseň písní 1). To prožíváme jako energii a život, který je větší než náš vlastní. Jsme pouze součástí této jízdy! 

Jistě, čím větší světlo v něčem je, tím větší stín to vrhá. Sexualita a falešná intimita mají také moc ničit a zraňovat. Není divu, že kolem sexuality panuje tolik tabu. Říká se: "Kde není nic zakázáno, tam není nic vyžadováno." To je pravda. Od duše se vyžaduje něco tak významného, aby se mohla milovat a oddat se lásce, že se nedivím, že tolik kultur a náboženství vytvořilo tolik moralistických směrnic - i když mnohé z nich nebyly příliš užitečné ani léčivé. Ovládání impulzů je jistě cenná dovednost, kterou se dospívající člověk musí naučit, ale příliš často církevní učení vedlo jen k zahanbení nebo preventivnímu potlačení, nikoli ke zdravé sexualitě. (Tím nechci říci, že veškeré svobodné vyjadřování je úžasné, morální nebo dokonce užitečné!) 

Co je zde tak důležité a podstatné? Domnívám se, že jednoduše toto: Každý z nás je posvátným obrazem Boha. Jsme spolutvůrci Boha, takže musíme respektovat své vlastní ztělesnění i posvátné ztělesnění druhého. Dovolte Pavlovi, aby zde řekl svou pravdu: "Což nevíte, že jste chrám Boží a že ve vás přebývá Duch Boží?"… chrám Boží, jímž jste, je svatý" (1 Kor 3,16-17). 

Richard Rohr honors the divine dimension of embodied love:  

Authentic love is about giving a bit of myself to another—and, in this surrender, something new is created. The flow of love is a divine experience mirroring the relationship within the Trinity. It is possible to connect our varied experiences of embodiment—through gender, sexuality, and physicality—with the very life of God flowing through us. We are co-creators with God, not just passive observers, in a world that is continually evolving and unfolding.  

In the midst of authentic lovemaking (physical and/or emotional), we realize there is a third element that is beyond us or our beloved. In the Trinitarian view, we call this third energy the Holy Spirit. Unconditional, unselfish love takes place when I love and care for the other for their own sake. I seek their pleasure more than my own, even to the point of suffering for their good. Such love brings us beyond separation to a place where we are one even if we are far apart physically or in time. 

I’ve witnessed this eternal, unbreakable intimacy in people whose partner has passed away. More than one bereaved spouse has said to me, “He’s actually more real, more present to me now than when his body was alive.” This means they fully experienced the “bridal chamber” or the divine espousals, to use Teresa of Ávila’s mystical language. [1] We are part of the divine lovemaking in which we are both making love and being made love to in the same action (See Song of Songs 1). This is experienced as an energy and life that is larger than our own. We are merely along for the ride! 

Of course, the greater the light there is in something, the greater the shadow it casts. Sexuality and false intimacy also have the power to destroy and wound. No wonder there are so many taboos around sexuality. It has been said, “Where nothing is forbidden, nothing is required.” There’s something so significant required of the soul to make and to commit to love that I’m not surprised so many cultures and religions have created so many moralistic guidelines—even if a lot of them were not very helpful or healing. Impulse control is certainly a valuable skill for an adolescent to learn, but too often the church’s teaching just led to shame or pre-emptive repression rather than healthy sexuality. (This is not to say that all free expression is wonderful, moral, or even helpful!) 

What is so important and essential here? I believe it’s simply this: We are each a sacred image of the Divine. We are co-creators with God, so we must respect our own embodiment, and the sacred embodiment of the other. Let Paul speak his truth here: “Do you not know that you are the temple of God and that the Spirit of God dwells in you?… The temple of God, which you are, is holy” (1 Corinthians 3:16–17).