Howard Thurman (1899-1981) se zamýšlel nad tím, že mu rozjímání pomáhá rozlišovat mezi soucitem a lítostí.  

Bůh dělá v mém srdci místo pro soucit.  

Pro lítost už je místa dost ... [včetně] sebelítosti, té lepkavé hmoty, která ničí vše, čeho se dotkne..... Je ve mně lítost - lítost nad druhými. Ale je v ní něco, čemu se nedá věřit; mísí se s pýchou, arogancí, vychytralostí. Vidím to jen tehdy, když se v tichém čase vystavím Božím očím. Teprve teď vidím, co je moje lítost ve skutečnosti zač a z jakých zdrojů pramení.  

Bůh v mém srdci vytváří prostor pro soucit: vědomí, že tam, kde začíná můj život, začíná i tvůj život; vědomí, že ... tvé potřeby nelze oddělit od ... mých potřeb; vědomí, že radosti mého srdce nejsou nikdy jen moje - ani moje smutky. Bojuju proti Božímu působení ve svém srdci; chci být ponechán sám sobě. Chci, aby mé hranice zůstaly pevné, abych měl klid. Ale i teď, když se v tichu obracím k [Bohu], je [Boží] dílo ve mně stále stejné.  

Bůh působí na rozšiřování hranic mého srdce. [1] 

Veřejná teoložka Nadia Bolz-Weberová během návštěvy věznice odmítá pokušení dívat se na druhé s lítostí místo se soucitem.  

Podívám se těm dvěma mladým mužům do očí a pomyslím si: Nebudu vás litovat. Ale v této chvíli uvidím byť jen zlomek vaší bolesti a uznám, že je podobná té mé a velmi se nepodobá té mé. 

Podle mého názoru není lítost ani analogická soucitu.Lítost je jen paternalistický bratranec pohrdání. Umožňuje nám vidět druhé jako "ty, kteří měli méně štěstí než my" (tento termín nesnáším). Lítost udržuje druhého člověka v odstupu a mě v přehnaném stavu spokojenosti.... Soucit nás naopak přibližuje.

Takže ne, nelituji muže, které jsem potkala... Stejně jako já a jako vy jsou to složité lidské bytosti. Zažili lásku, o které já nevím, a mají opravdu skvělé příběhy, které já nikdy neuslyším.... Takže "litovat" je pouze na základě toho mála, co teď o jejich příbězích vím, je reduktivní.... 

Tento svět vám zlomí srdce. Smutku je dost na to, aby si každý mohl přidat. 

Ale tento svět má také tisíc podob léků. 

Ještě jsem nenašla léčení v: 

sebelítosti, izolaci, předstírání, že mě nic nebolí, srovnávání, zatvrzelosti, odsuzování (i když je to určitě dobrý pocit). 

Ale našla jsem ji v: 

Očním kontaktu s druhým člověkem, který se nachází na citlivém místě, v těch vzácných chvílích, kdy přestávám vyplňovat prázdné místo o druhém člověku, soucitu vůči sobě i druhým, otevřenosti srdce ve chvílích, kdy se chci uzavřít, ... využití své bolesti, abych ji viděla v druhých, a ne jen v sobě. [2] 

Howard Thurman (1899–1981) reflected that contemplation helped him distinguish between pity and compassion.  

God is making room in my heart for compassion.  

There is already a vast abundance of room for pity … [including] self-pity, that sticky substance that ruins everything it touches…. There is pity in me—pity for others. But there is something in it that cannot be trusted; it is mixed with pride, arrogance, cunning. I see this only when I expose myself to the eyes of God in the quiet time. It is now that I see what my pity really is and the sources from which it springs.  

God is making room in my heart for compassion: the awareness that where my life begins is where your life begins; the awareness that … your needs cannot be separated from … my needs; the awareness that the joys of my heart are never mine alone—nor are my sorrows. I struggle against the work of God in my heart; I want to be let alone. I want my boundaries to remain fixed, that I may be at rest. But even now, as I turn to [God] in the quietness, [God’s] work in me is ever the same.  

God is at work enlarging the boundaries of my heart. [1] 

During a prison visit, public theologian Nadia Bolz-Weber rejects the temptation to view others with pity instead of compassion.  

I look those two young men in the eyes and think, I will not pity you. But I will, in this moment, see even just a fraction of your pain, and acknowledge how it is like mine and very much not like mine. 

In my mind, pity isn’t even analogous to compassion. Pity is just the paternalistic cousin of contempt. It allows us to see others as “those less fortunate than ourselves” (a term I loathe). Pity keeps the other person at a distance and me in a rarified state of satisfaction.… Compassion, on the other hand, draws us close. 

So no, I do not pity the men I met…. Like me and like you, they are complex human beings. They have experienced love I do not know about and have really great stories I will never hear…. So to “feel sorry” for them based solely on what little I now know of their stories is reductive…. 

This world will break your heart. There’s enough sorrow to go around and for everyone to have seconds. 

But this world has a thousand forms of medicine too. 

I’ve yet to find healing in: 

Self-pity, isolation, pretending I am not hurting, comparison, hardening myself, standing in judgment (although it sure feels good). 

But I have found it in: 

Eye contact with another person who is in a tender place, the rare moments I stop filling in the blank about another person, compassion toward myself and others, remaining open hearted in moments I want to shut down, … using my pain to see it in others rather than only in myself. [2]