Advokát Carl Siciliano vypráví o tom, jak se jeho vztah ke komunitě LGBTQ často dostával do rozporu s tím, co učily křesťanské církve:

Láska, kterou jsem objevil v Bohu, když jsem byl mladší, byla divoká a bezmezná. Ale jak jsem dospíval a vrůstal do své homosexuality, musel jsem počítat s těžkými otázkami. Jak mohli představitelé náboženství zasvěceného Bohu lásky hanobit mou komunitu? Proč musí svá dogmata upřednostňovat před životy Božích queer dětí? Jak je možné, že duchovní tradice, která vychovávala mé první roky služby, je tou samou entitou, která tak lehkomyslně přivádí mladé lidi v mé péči do zkázy?  

Teď se mi začala rýsovat odpověď: Co když jsem se od tohoto konfliktu neměl odvrátit, ale ve skutečnosti jsem byl povolán, abych se mu postavil? Co když jsem měl být svědkem devastace páchané na mladých LGBT a použít svůj hlas pro pravdu, abych vykřikl, že takové krutosti nejsou cestou Kristovou?"…

Thomas Merton napsal o "věčném konfliktu" [1] uvnitř křesťanství - konfliktu mezi těmi, kdo se stávají samospravedlivými a odsuzují hříchy druhých, a těmi, kdo se učí pokorně přijímat svou bytostnou jednotu s bližními. Doufám, že církev k takové pokoře dospěje a bude činit pokání za strašlivé škody, které způsobila queer lidem, zejména queer dětem. Nevím, zda se toho dožiji. Vím jen, že si nedokážu představit, jak lze škodlivé prvky církve uzdravit, pokud nedokážu vykořenit vztek a rozdělení ve svém vlastním srdci. Jsem unavený z toho, že se zlobím.  

V průběhu tří desetiletí Siciliano podporoval LGBTQ mládež trpící závislostí, odmítnutím a zlomeným srdcem. Je svědkem jejich zármutku skrze své chápání Kristovy smrti a vzkříšení:  

Jako teenager jsem toužil spatřit Kristovu tvář na vlastní oči. Strávil jsem mnoho,mnoho hodin v modlitbě a rozjímání, zoufale jsem se snažil zahlédnout svého milovaného Boha. Tato touha se změnila. Po celá desetiletí jsem totiž znovu a znovu viděl tvář ukřižovaného Krista. Viděl jsem Krista, když se Cheri dusila slzami v kuchyni SafeSpace. Viděl jsem Krista, když se mnou Ali seděl v zármutku na stanici metra a když jsem se díval do ohromených, zarmoucených očí KJ, Rashona a mnoha dalších mladých lidí, když mi vyprávěli, jaké to je být opuštěn rodinou a spát na ulici.  

Po většinu svého života jsem se díval na zlomeného Krista, Krista pronásledovaných, Krista, který je k nám připoután v naší opuštěnosti. Nyní je mou nejhlubší touhou vidět uzdravení jejich ran, svázání toho, co bylo zlomeno, setření každé slzy, "napravení všech věcí".  

Advocate Carl Siciliano recounts how relationship with his LGBTQ community has often placed him at odds with what Christian churches have taught:  

The love I discovered in God when I was younger was wild and boundless. But as I grew up and grew into my queerness, I had to reckon with some heavy questions. How could leaders of a religion devoted to a God of love vilify my community? Why must they value their dogmas over the lives of God’s queer children? How could the spiritual tradition that nurtured my early years of service be the very same entity that so recklessly brought devastation upon the young people in my care?  

Now an answer began to present itself: What if I was not meant to turn away from this conflict but in fact called upon to confront it? What if I was meant to witness the devastation inflicted on LGBT youths and use my voice for truth, to cry out that such cruelties are not the way of Christ?…

Thomas Merton wrote of an “eternal conflict” [1] within Christianity—a conflict between those who become self-righteous and judgmental of the sins of others and those who learn to humbly accept their essential unity with their fellow humans. I hope the Church will come to such humility and repent of the terrible harm it has done to queer people, especially queer children. I don’t know if I will live to see that. All I know is I cannot imagine how the harmful elements of the Church can be healed if I cannot uproot the rage and division in my own heart. I’m tired of being angry.  

Over three decades, Siciliano has supported LGBTQ youth suffering from addiction, rejection, and heartbreak. He witnesses their grief through his understanding of Christ’s death and resurrection:  

As a teenager, I longed to see the face of Christ with my own eyes. I spent many, many hours in prayer and meditation, desperate to catch a glimpse of my beloved God. That longing has changed. For I have seen the face of the crucified Christ, over and over again, for decades. I saw Christ when Cheri was choked with tears in the SafeSpace kitchen. I saw Christ when Ali sat with me in sorrow at the subway station, and when I looked into the stunned, grief-stricken eyes of KJ, Rashon, and so many other young people as they told me how it felt to be abandoned by family and sleep in the streets.  

For the better part of my life, I have looked upon the broken Christ, the Christ of the persecuted, the Christ bound to us in our desolation. Now my deepest yearning is to see the healing of their wounds, the binding up of what was broken, the wiping away of every tear, the “making all things well.”