Všechno začíná mystikou a končí politikou. -Charles Péguy, Notre Jeunesse 

Otec Richard se s vámi podělí o to, jak pravidelná praxe kontemplace mění chování lidí ve světě, a to i ve větším měřítku:   

Přijde mi, že pravidelná praxe kontemplace způsobuje, že se naše politika téměř nevyhnutelně změní. Způsob, jakým trávíme svůj čas, bude zpochybněn. Naše přiléhavá socioekonomická perspektiva nám bude pomalu odebrána. Když budeme důsledně praktikovat kontemplativní modlitbu, věci, které považujeme za nezbytné hranice našeho ega, postupně odpadnou jako nepotřebné a dokonce neužitečné. 

Ať už je naše poslání ve prospěch světa jakékoli, musí vycházet ze základního "ano" Bohu, životu, Skutečnosti. Naše nezbytné "ne" nespravedlnosti a všem formám nelásky bude v tichu vlastně ještě jasnější a naléhavější. Nyní má naše práce šanci být čistým Božím uzdravením namísto našeho nečistého hněvu a programu. Můžeme pocítit rozdíl; tolik děl sociální spravedlnosti bylo zmařeno lidmi, kteří bojovali ze svého malého nebo rozhněvaného já.   

Protože rozjímání je jako umírání a je vlastně prožitkem smrti našeho malého já, můžeme to dělat jen tehdy, když nás v tomto procesu drží Někdo Jiný a zbavuje nás strachu. Pokud důvěřujeme tomu Někomu jinému, že toto poznání udělá za nás, můžeme se s novou vitalitou vrátit do svého akčního života, ale nyní to půjde mnohem hladčeji. Nebudeme to už "my", kdo jedná nebo uvažuje, ale Život Toho, "který žije v nás" (viz Galatským 2,20), který nyní jedná za nás, s námi a jako my! 

Od nynějška už ani nezáleží na tom, zda jednáme, nebo rozjímáme, kontemplujeme, nebo konáme, protože obě artikulace naší víry budou uvnitř Jednoho proudu, který stále a navždy miluje a uzdravuje svět. Křesťané by to nazvali samotným proudem života, který je Trojicí. "Žijeme, pohybujeme se a máme své bytí" (Sk 17,28) uvnitř tohoto jediného věčného života a lásky, která nikdy nepřestává dávat a přijímat. Takto "umíráme jasem a Duchem svatým", jak říká Thomas Merton. [1] 

Rozjímání není žádná fantazie, přetvářka nebo snění, ale rozkvět trpělivosti a vytrvalé vytrvalosti. Když se podíváme na dnešní svět, můžeme se ptát, zda jej lze proměnit na globální úrovni; věřím však, že mezi vnitřní revolucí modlitby a proměnou společenských struktur a společenského vědomí existuje hluboký vztah. Kniha Moudrosti říká, že "množství moudrých je spásou světa" (6,24). Doufáme, že kontemplace skutečně může změnit nás i společnost, ve které žijeme, tím, že povede naše jednání k soucitu a spravedlnosti ve světě. 

Everything begins in mysticism and ends in politics. —Charles Péguy, Notre Jeunesse 

Father Richard shares how a regular practice of contemplation changes how people behave in the world, even on a larger scale:   

It seems to me that a regular practice of contemplation makes it almost inevitable that our politics are going to change. The way we spend our time is going to be called into question. Our snug socioeconomic perspective will be slowly taken away from us. When we practice contemplative prayer consistently, the things that we think of as our necessary ego boundaries fall away, little by little, as unnecessary and even unhelpful. 

Whatever our calling on behalf of the world, it must proceed from a foundational “yes” to God, to life, to Reality. Our necessary “no” to injustice and all forms of un-love will actually become even more clear and urgent in the silence. Now our work has a chance of being God’s pure healing instead of our impure anger and agenda. We can feel the difference; so many works of social justice have been undone by people fighting from their small or angry selves.   

Because contemplation feels like dying and is, in fact, the experience of the death of our small self, we can only do this if Someone Else is holding us in in the process, taking away our fear. If we trust that Someone Else to do the knowing for us, we can go back to our lives of action with new vitality, but it will now be much smoother. It will be “no longer we” who act or contemplate, but the Life of the One “who lives in us” (see Galatians 2:20), now acting for and with and as us! 

Henceforth it does not even matter whether we act or contemplate, contemplate or act, because both articulations of our faith will be inside the One Flow, which is still and forever loving and healing the world. Christians would call it the very flow of life that is the Trinity. “We live and move and have our being” (Acts 17:28) inside of this one eternal life and love that never stops giving and receiving. This is how we “die by brightness and the Holy Spirit,” according to Thomas Merton. [1] 

Contemplation is no fantasy, make-believe, or daydream, but the flowering of patience and steady perseverance. When we look at the world today, we may well ask whether it can be transformed on the global level; but I believe that there is a deep relationship between the inner revolution of prayer and the transformation of social structures and social consciousness. The Book of Wisdom says, “the multitude of the wise is the salvation of the world” (6:24). Our hope is that contemplation really can change us and the society we live in by guiding our actions for compassion and justice in the world.