Naší velkou chybou je, že spojujeme naději s výsledkem. -Cynthia Bourgeault 

Brian McLaren navrhuje trvalý zdroj naděje, který není závislý na výsledku:  

Pokud vidíme pravděpodobnou cestu k vytouženému výsledku, máme naději; pokud nevidíme žádnou možnou cestu k vytouženému výsledku, jsme zoufalí. Pokud si nejsme jisti, zda existuje možná cesta, nebo ne, udržujeme naději při životě, ale ta zůstává zranitelná vůči porážce, pokud je tato cesta uzavřená.  

Pokud je naším hlavním motivem láska, vstupuje do hry jiná logika. Odvahu a důvěru nenacházíme v pravděpodobnosti dobrého výsledku, ale v našem odhodlání milovat. Láska nám může, ale nemusí poskytnout průchodnou cestu k řešení našich potíží, ale poskytne nám cestu vpřed v našich potížích, krok za krokem do neznáma. Podporováni touto prudkou láskou (jak ji nazývá moje přítelkyně Jacqui Lewisová) můžeme vytrvat tak dlouho, že se k našemu překvapení může objevit nová cesta tam, kde dosud žádná nebyla. V tu chvíli budeme mít opět důvod k naději. Ale i kdyby se naděje nikdy nevrátila, budeme žít z lásky až do posledního dechu.  

Jinak řečeno, i když ztratíme naději na dobrý výsledek, nemusíme ztrácet naději, že budeme dobrými lidmi, jakých jsme schopni: odvážnými, moudrými, laskavými, milujícími, "navzdory všemu špatnému kolem nás". [1] ...  

Cítíme, jak v nás vzniká toto trvalé prohlášení: Ať je svět jakkoli ošklivý, děsivý a zlý, i když se nám nezdar a smrt zdají nevyhnutelné, budeme žít tak krásně, statečně a laskavě, jak jen dokážeme. Ve skutečnosti se tato ctnost rozvíjí pouze v kontextu selhání a smrti. Proto Richard Rohr popisuje tento druh naděje jako "plod naučené schopnosti moudře a velkoryse trpět. Vyjdete z něj mnohem větší a tato větší se stane vaší nadějí". [2] ... 

Naděje je složitá. Ale ... i když naděje selže, může ji nahradit něco většího, a to je láska. [3]  

Choctawský stařešina Steven Charleston staví do středu naší naděje lásku. 

Klíčem k zastavení ekologické apokalypsy není věda, ale láska. Již desítky let zíráme na vědecké zprávy. Ty nás dostatečně neinspirovaly ke změně naší apokalyptické reality. Ale tam, kde selhala věda, může uspět víra. Musíme lidstvu pomoci znovu objevit [Matku Zemi], jejich milujícího rodiče, živý svět, který je živí. Musíme jim pomoci pocítit její lásku, stejně jako jim ukázat, jak lze tuto lásku opětovat. A to může začít tím, že se lidé shromáždí kolem dvou jednoduchých otázek: Kde jste byli v přírodě, když jste zažili tak krásný pohled, že vám vyrazil dech? A jak jste se při tom cítili? Pokud dokážete odpovědět na tyto dvě otázky, jste na cestě k setkání s Matkou, kterou jste možná nikdy předtím nepoznali. [4]  

Our great mistake is that we tie hope to outcome. —Cynthia Bourgeault 

Brian McLaren suggests a continuing source of hope not dependent on the outcome:  

If we can see a likely path to our desired outcome, we have hope; if we can see no possible path to our desired outcome, we have despair. If we are unsure whether there is a possible path or not, we keep hope alive, but it remains vulnerable to defeat if that path is closed.  

When our prime motive is love, a different logic comes into play. We find courage and confidence, not in the likelihood of a good outcome, but in our commitment to love. Love may or may not provide a way through to a solution to our predicament, but it will provide a way forward in our predicament, one step into the unknown at a time. Sustained by this fierce love (as my friend Jacqui Lewis calls it), we may persevere long enough that, to our surprise, a new way may appear where there had been no way. At that point, we will have reasons for hope again. But even if hope never returns, we will live by love through our final breath.  

To put it differently, even if we lose hope for a good outcome, we need not lose hope of being good people, as we are able: courageous, wise, kind, loving, “in defiance of all that is bad around us.” [1] …  

We feel arising within us this sustained declaration: We will live as beautifully, bravely, and kindly as we can as long as we can, no matter how ugly, scary, and mean the world becomes, even if failure and death seem inevitable. In fact, it is only in the context of failure and death that this virtue develops. That’s why Richard Rohr describes this kind of hope as “the fruit of a learned capacity to suffer wisely and generously. You come out much larger and that largeness becomes your hope.” [2] … 

Hope is complicated. But … even if hope fails, something bigger can replace it, and that is love. [3]  

Choctaw elder Steven Charleston places love at the center of our hope. 

The key to stopping the environmental apocalypse is not science but love. For decades now we have been staring at the scientific reports. They have not sufficiently inspired us to change our apocalyptic reality. But where science has failed, faith can succeed. We must help humanity rediscover [Mother Earth], their loving parent, the living world that sustains them. We must help them feel her love just as we show them how that love can be returned. And it can begin by gathering people around two simple questions: Where were you in nature when you experienced a vision of such beauty that it took your breath away? And how did that make you feel? If you can answer those two questions, you are on your way to meeting the Mother you may never have known before. [4]