Země nám byla svěřena, aby pro nás byla matkou, schopnou dát každému to, co potřebuje k životu....Země je štědrá a nic nezadržuje těm, kdo ji chrání. Země, která je matkou všech, žádá úctu, nikoliv násilí.
-Papež František, Naše matka Země

Děkan fakulty CAC Brian McLaren ve své nové knize Život po zkáze pojmenovává úzkost, kterou mnozí pociťují, když si uvědomují utrpení Země: 

Dnes ráno jste se opět probudili s tím známým neklidným, nepříjemným, nechtěným pocitem. Přemýšlíte, co s tím dělat. Tušíte, že když mu budete věnovat pozornost, rozpoutá to nějaký vnitřní neklid....  

Je to úzkost, kterou cítíme, ano, a něžný, sladký, pronikavý smutek nejen za sebe, ale také za všechny a všechno všude najednou.... Cítíme tuto zkázu, protože jsme bdělí, alespoň částečně bdělí.... 

Otevřené tajemství zmaru nás nachází všude. Stromy se chvějí, když nám o něm vyprávějí, a pláčou. Voda nám ho šeptá. Ptáci a hmyz o něm vydávají svědectví skrze srdcervoucí ticho, které vypovídá o jejich nepřítomnosti. Zapomenuté lesy, které byly buldozerem přebudovány na nablýskaná sídliště, nás pronásledují jako duchové. I když se nás politici snaží rozptýlit každodenním horkým vzduchem, spalující větry destabilizovaného klimatu nám dýchají na krk mrazivou pravdu....  

Jednu věc jsem se už naučil: když tančíš se zkázou, zkáza tě změní. 

Ano, může vás změnit k horšímu.... Ale tanec vás může změnit i k lepšímu, zanechat vás pokornější a upřímnější, přemýšlivější a kreativnější, soucitnější a odvážnější... moudřejší, laskavější, hlubší, silnější... propojenější, odolnější, svobodnější, lidštější, živější. [1]  

Reflexí nad apokalyptickou literaturou Bible nám Richard Rohr připomíná, že pojmenování toho, co se může zdát jako konec časů, má svůj smysl:   

Apokalyptika znamená odhrnout závoj, odhalit podhoubí skutečnosti. Má šokovat. Apokalypsa má sloužit ke zrození, ne ke smrti. V Markovi 13 Ježíš v posledním odstavci (Mk 13,32-37) čtyřikrát říká: "Zůstaňte vzhůru". Jinými slovy: "Vezměte si z toho ponaučení, které vám to má dát". Poukazuje na všechno, co považujeme za samozřejmé, a říká: "Neberte nic jako samozřejmost". Apokalyptická událost převrací naši představivost a radikálním způsobem přetváří realitu. 

Dějinám bychom prokázali velkou službu, kdybychom pochopili apokalyptickou literaturu.Není zamýšlena tak, aby v nás vyvolávala strach, jako spíše radikální přeuspořádání. Nejde o konec světa. Je to konec světů -našich světů, které jsme vytvořili. 

Naší nejlepší reakcí je ukončit náš boj s realitou-takovou, jaká je. Prospěje nám vše, co se blíží vstřícné modlitbě - ponoření se do změny pozitivně, preventivně, se slovy: "Pojď, co je, nauč mě své dobré lekce." Přijď, co je, nauč mě své dobré lekce. Když řekneme "ano" tomu, co je, ironicky nás to připraví na otázku "co kdyby?".[2]  

The earth was entrusted to us in order that it be mother for us, capable of giving to each one what is necessary to live.…The earth is generous and holds nothing back from those who safeguard it. The earth, which is mother of all, asks for respect, not violence.
—Pope Francis, Our Mother Earth

In his new book Life After Doom, CAC Dean of Faculty Brian McLaren names the anxiety many feel when acknowledging the suffering of the Earth: 

You woke up again this morning with that familiar un-peaceful, uneasy, unwanted feeling. You wonder what to do about it. You suspect that if you pay attention to it, it will unleash some inner turmoil….  

It’s anxiety that we feel, yes, and a tender, sweet, piercing sadness, not just for ourselves, but also for everyone and everything everywhere, all at once.… We feel this doom because we are awake, at least partially awake.… 

The open secret of doom finds us everywhere. Trees tremble as they tell us about it, weeping. Water whispers it to us. Birds and insects testify about it through the heartbreaking silence that speaks of their absence. Forgotten forests, bulldozed into shiny new housing developments, haunt us like ghosts. Even though politicians try to distract us with their daily gush of hot air, the scorching winds of a destabilized climate breathe the chilling truth down our necks.…  

Here’s one thing I’ve learned already: when you dance with doom, doom changes you. 

Yes, it can change you for the worse…. But the dance can also change you for the better, leaving you more humble and honest, more thoughtful and creative, more compassionate and courageous … wiser, kinder, deeper, stronger … more connected, more resilient, more free, more human, more alive. [1]  

Reflecting on the apocalyptic literature of the Bible, Richard Rohr reminds us that there is a purpose to naming what can feel like the end of times:   

Apocalyptic means to pull back the veil, to reveal the underbelly of reality. It’s meant to shock. Apocalypse is for the sake of birth, not death. In Mark 13, Jesus says “Stay awake” four times in the last paragraph (Mark 13:32–37). In other words, “Learn the lesson that this has to teach you.” It points to everything that we take for granted and says, “Don’t take anything for granted.” An apocalyptic event flips our imagination and reframes reality in a radical way. 

We would have done history a great favor if we would have understood apocalyptic literature. It’s not meant to strike fear in us as much as a radical rearrangement. It’s not the end of the world. It’s the end of worlds—our worlds that we have created. 

Our best response is to end our fight with reality-as-it-is. We will benefit from anything that approaches a welcoming prayer—diving into the change positively, preemptively, saying, “Come, what is; teach me your good lessons.” Saying yes to “What is” ironically sets us up for “What if?” [2]