Felicia Murrell uznává, že naše první domovy nejsou vždy bezpečné:  

Ve filmu The Wiz z roku 1978 zpívá ikonická Diana Rossová: "Když myslím na domov, myslím na místo, kde láska přetéká." [1]  

Co se vám zvedne v těle, když pomyslíte na domov? Je domov synonymem pro lásku a náklonnost? Je domov místem, kam se toužíte vrátit?

Pro někoho je domov hrůzou, místem, odkud utíká a netouží se tam vrátit nebo znovu navštívit. To je důležité pojmenovat a přiznat, protože příliš mnoho lidí bezcílně bloudí a cítí se bezvýznamní - nevidění, neznámí.  

Když domov není místem útěchy a chybí pocit uznání nebo péče, nechává tělo v režimu útěk nebo útok. Vidíme to na Dorotčiných společnících, strašákovi a zbabělém lvu. Jeden utíká do izolace, neviditelnosti a odloučení, rozhoduje se skrýt. Druhý chvástá, aby zakryl nedostatek odvahy... tělem, které zůstává v plné pohotovosti, podezíravé a obranné. Ať už jde o sebeobranu, nebo o skrývání, jedno je pravda: ani jeden z těchto postojů nenabízí duši žádný druh odpočinku. Ani jeden z nich není doma.  

Často, když myslíme na domov, myslíme pouze na vnější místo, tam venku, na pevné místo - místo, kde žijeme a rosteme, vytváříme si milé vzpomínky, navazujeme rodinné vazby; místo, které opouštíme, když dosáhneme plnoletosti, a kam se vracíme, když je nám těžko.  

Vývoj Dorotčina putování po žluté cihlové cestě rozšiřuje domov za úzké hranice pevného místa na obrovské vnitřní moře. "Naučila jsem se," říká, "že se musíme podívat do svého srdce, abychom našli svět plný lásky... jako domov." [2]  

Pro Murrella domov nabízí bezpodmínečnou lásku.  

Láska je domov.  

Domov je vnější obydlí i vnitřní příbytek. Domov je místo, kam patříme, naše místo přijetí a přivítání. Tam, v tomto zárodečném kokonu lásky bez studu a odsudků, se cvičíme v bezpodmínečném přijetí; učíme se vztahovat k sobě samým i ke světu kolem nás.  

A domov je měkkým místem pro přistání těla, bezpečným místem, kde se duše může plně svléknout. Domov je místo, kde naše selhání nezabíjejí, naše hříchy nemohou drtit, a i když je nám nejhůř, jsme v bezpečí. Domov je místo, kde se můžeme svobodně nadechnout nejhlubšího, nejplnějšího a nejméně zatíženého dechu.  

V domově se nemusíme dohadovat, zda jsme uvnitř, nebo venku, zda jsme vítáni, nebo ne. Domov vždy připravuje místo s ohledem na nás.  

Jak si pro sebe připravujete domov bezpodmínečného přijetí? Jak přijímáte své tělo, děláte místo pro svou mysl? Jakými způsoby zapojujete záměrně svou duši? Jak pro sebe získáváte zpět bezpečí domova?  

"Domov," říká Glinda the Good, "je místo, které musíme všichni najít, dítě. Není to jen místo, kde jíš nebo spíš. Domov je poznání. Poznání své mysli, poznání svého srdce, poznání své odvahy. Pokud známe sami sebe, jsme doma vždy a všude." [3]  

Felicia Murrell acknowledges that our first homes are not always safe:  

In the 1978 movie The Wiz, the iconic Diana Ross sings, “When I think of home, I think of a place where there’s love overflowing.” [1]  

What rises in your body when you think of home? Is home synonymous with love and affection? Is home a place you long to return to?   

For some, home is terror, a place to flee with no desire to return or revisit. This is important to name and acknowledge because too many are aimlessly wandering, feeling insignificant—unseen, unknown.  

When home is not a place of comfort, and there is no sense of knowing or nurture, it leaves the body in flight-or-fight mode. We see this in Dorothy’s companions, the scarecrow and the cowardly lion. One runs to isolation, invisibility, and separation, choosing to hide. The other blusters to cover a lack of courage … with a body that remains on full alert, suspicious and defensive. Whether self-protecting or hiding, one thing is true: Neither posture offers the soul any type of rest. Neither is home.  

Often, when we think of home, we think only of an external place, out there, a fixed place—the place where we live and grow, create fond memories, establish familial bonds; the place we leave when we come of age and where we return when things are hard.  

The evolution of Dorothy’s journey on the yellow brick road expands home beyond the narrow confines of a fixed place to a vast inward sea. “I’ve learned,” she says, “that we must look inside our hearts to find a world full of love … like home.” [2]  

For Murrell, home offers unconditional love.  

Love is home.  

Home is both an external dwelling and an internal abode. Home is the place where we belong, our place of acceptance and welcome. There, in this shame and judgment-free embryonic cocoon of love, we practice unconditional acceptance; we learn to relate to ourselves and the world around us.  

And home is a soft place for the body to land, a safe place for the soul to fully disrobe. Home is the place where our failures don’t kill, our sins can’t crush, and even when we are at our worst, we’re safe. Home is a place where we are free to take our deepest, fullest, least encumbered breath.  

At home, there’s no need to guess whether we’re in or out, welcomed or not. Home always prepares a place with us in mind.   

How are you preparing a home of unconditional acceptance for yourself? How do you welcome your body, make room for your mind? In what ways are you engaging your soul with intentionality? How are you reclaiming the safety of home for yourself?  

“Home,” says Glinda the Good, “is a place we all must find, child. It’s not just a place where you eat or sleep. Home is knowing. Knowing your mind, knowing your heart, knowing your courage. If we know ourselves, we’re always home, anywhere.” [3]