Richard Rohr jmenuje některé překážky, které nám brání v cestě do našeho skutečného duchovního domova: 

Jsme stvořeni s vnitřní pohnutkou a nutností , která nás všechny posílá hledat naše Pravé Já, náš pravý domov, ať už o tom víme, nebo ne. Tato cesta je spirálovitá a nikdy nevede po přímce. V každém z nás je díra velikosti Boha, která čeká na zaplnění. Bůh vytváří právě tu nespokojenost, kterou může uspokojit pouze milost a nakonec božská láska.  

Neodvažujeme se snažit se zaplnit svou duši a mysl otupujícími závislostmi, taktikou odvádění pozornosti nebo bezmyšlenkovitým rozptylováním. Převlekem zla je mnohem více povrchnost a záměrná nevědomost než obvykle vyjmenované "horké hříchy". Bůh se skrývá a nachází právě v hlubinách všeho, dokonce a možná zejména v hlubokém zahledění do našich pádů a selhání. Hřích má zůstat na povrchu dokonce i svatých věcí, jako je Bible, svátosti nebo církev. 

Pokud půjdeme do hloubky čehokoli, začneme klepat na něco podstatného, "skutečného" a s nadčasovou kvalitou. Od startovací sady "víry" se posuneme ke skutečnému vnitřnímu poznání. To platí především tehdy, pokud jsme někdy (1) hluboce milovali, (2) doprovázeli někoho tajemstvím umírání nebo (3) stáli v opravdové život měnící bázni před tajemstvím, časem nebo krásou. Na toto "něco skutečného" poukazovala všechna světová náboženství, když mluvila o nebi, domově, nirváně, blaženosti nebo osvícení. Vůbec se nemýlila; jejich jedinou chybou bylo, že to odsunula na onen svět. Jestliže je nebe později, je to proto, že je především teď.  

Tyto zážitky návratu domů a hloubky se stávají příslibem, zárukou, náznakem a příslibem něčeho věčného. Jakmile se dotkneme Skutečnosti, objeví se vnitřní naléhavost, že Skutečnost, je-li Skutečností, musí být věčná. Mohli bychom to nazvat zbožným přáním, ale toto naléhání je stálou intuicí od počátku lidstva. Ježíš z něj učinil příslib, jako když říká Samaritánce, že pramen v jejím nitru "vytryskne k životu věčnému" (Jan 4,14). Jinými slovy, nebe/spojení/láska/domov nyní vyvěrají z našeho nitra, mnohem více než z pouhého systému víry nebo jakékoli sounáležitosti, které z velké části zůstávají na vnější straně já.  

Stejně jako Odysseus odcházíme z Ithaky a vracíme se na Ithaku, ale nyní je plně domovem, protože vše je zahrnuto a nic není promarněno nebo nenáviděno: dokonce i temné části jsou využity v náš prospěch. Vše je odpuštěno. Jaký jiný by mohl být návrat domů?  

Básník C. P. Kavafy (1863-1933) vyjádřil toto chápání nejkrásněji ve své slavné básni "Ithaka":  

Itaka ti teď dala krásnou cestu.  
Bez ní by ses na cestu nikdy nevydal. 
S velkou moudrostí, kterou jsi na své cestě získal,  
s tolika vlastními zkušenostmi teď musíš konečně vědět, co Ithaka skutečně znamená. [1]  

Richard Rohr names some obstacles that keep us from our true spiritual home: 

We are created with an inner drive and necessity that sends all of us looking for our True Self, our true home, whether we know it or not. This journey is a spiral and never a straight line. There is a God-size hole in all of us, waiting to be filled. God creates the very dissatisfaction that only grace and finally divine love can satisfy.  

We dare not try to fill our souls and minds with numbing addictions, diversionary tactics, or mindless distractions. The disguise of evil is much more superficiality and willful ignorance than the usually listed “hot sins.” God hides, and is found, precisely in the depths of everything, even and maybe especially in the deep fathoming of our fallings and failures. Sin is to stay on the surface of even holy things, like the Bible, sacraments, or church. 

If we go to the depths of anything, we’ll begin to knock upon something substantial, “real,” and with a timeless quality. We’ll move from the starter kit of “belief” to an actual inner knowing. This is most especially true if we have ever (1) loved deeply, (2) accompanied someone through the mystery of dying, or (3) stood in genuine life-changing awe before mystery, time, or beauty. This “something real” is what all the world religions were pointing to when they spoke of heaven, home, nirvana, bliss, or enlightenment. They were not wrong at all; their only mistake was that they pushed it off into the next world. If heaven is later, it is because it is first of all now.  

These experiences of homecoming and depth become the pledge, guarantee, hint, and promise of an eternal something. Once we touch upon the Real, there is an inner insistence that the Real, if it is the Real, has to be forever. We could call it wishful thinking, but this insistence has been a constant intuition since the beginnings of humanity. Jesus made it into a promise, as when he tells the Samaritan woman that the spring within her “will well up unto eternal life” (John 4:14). In other words, heaven/union/love/home now emerge from within us, much more than from a mere belief system or any belonging system, which largely remain on the outside of the self.  

Like Odysseus, we leave from Ithaca and we come back to Ithaca, but now it is fully home because all is included and nothing wasted or hated: even the dark parts are used in our favor. All is forgiven. What else could homecoming be?  

Poet C. P. Cavafy (1863–1933) expressed this understanding most beautifully in his famous poem “Ithaca”:  

Ithaca has now given you the beautiful voyage.  
Without her, you would never have taken the road. 
With the great wisdom you have gained on your voyage,  
with so much of your own experience now,  
you must finally know what Ithaca really means. [1]