V předmluvě k novému vydání knihy Padání vzhůru se výzkumnice Brené Brownová dělí o svůj pocit duchovního stesku po domově.

Slovo "stesk po domově" často vyvolává představu prchavého smutku dítěte nebo jeho dočasného stesku po domově a rodině. V dnešní kultuře je tato emoce často odmítána ... [jako] rozmazaný pocit z nočního tábora, nikoli jako prudký emocionální zážitek, který je klíčem k lidské zkušenosti a ústředním bodem naší pevně zakořeněné potřeby pocitu místa a sounáležitosti..... Láká mě zkoumat obrysy stesku po domově, abych lépe pochopil, proč se nemohu zbavit té neústupné touhy po domově, která existuje pouze uvnitř mě.  

Brownová se dělí o svou pravidelnou touhu po domově vlastní duše:  

Duchovní stesk po domově je v mém životě stálým jevem. Nebyla to každodenní zkušenost, ale předvídatelná a vždy se opakující touha najít pocit posvátnosti ve mně, nikoli mimo mě: mou duši, můj domov, Boha ve mně. Byl to stesk po místě, které existuje pouze uvnitř mě.  

Po třicítce a čtyřicítce jsem občas podlehl touze, všeho nechal a utíkal, jak nejrychleji jsem mohl, abych navštívil domov ve mně. Dveřmi do mého vnitřního duchovního domova by byl jeden prostý zážitek, jedno setkání s tenkým místem - třeba když jsem seděl v autě a poslouchal Lorettu Lynn, jak zpívá "How Great Thou Art", nebo odpolední koupání s Bohem v jezeře Travis, nebo jedna noční modlitba Denní examen. Ale pak jsem po této návštěvě odešel a vrátil se do svého světa první poloviny života. Tuto spiritualitu první poloviny života bych popsal jako příliv a odliv [řeckých slov] nostos a alga, domova a bolesti.  

V posledních dvou letech jsem zjistil, že se mi více stýská po duchovním domově než po domově. Duchovní stesk se stal téměř každodenním otupujícím smutkem. Není to deprese ani vyčerpání. Je to nepříjemné vědomí, že se blížím ke konci jedné věci a začátku další. Odcházím a přicházím. Je v tom strach, ale také radostné očekávání.  

Dnes, když se vracím domů na místo ve mně, kde přebývá Bůh, už nemám zájem na tom, aby to byla rychlá návštěva a já mohl utéct zpět do světa "co si myslí ostatní" a "co stihnu". Dnes se sotva nechám vytáhnout z domu. Lákají mě jiné rozhovory a hlubší kontakty. Chci, aby tento posvátný prostor byl mým domovem, a ne místem, které navštěvuji, abych podpořil svůj "skutečný život", který je mimo mé spojení s Bohem. Začínám přemýšlet o tom, jestli moje alga, moje bolest, není poháněna mým odloučením od Boha a od mého Pravého Já.... 

Odchod z první poloviny života je děsivý. Většina z nás má první polovinu života za sebou. Jde o to, že se mi prostě nikdy, nikdy nestýská po první polovině života, když od ní odcházím..... Možná se mi po první polovině života nestýská proto, že ve skutečnosti nikdy nebyla mým skutečným domovem.  

In the foreword to the new edition of Falling Upward, researcher Brené Brown shares her sense of spiritual homesickness.  

The word “homesick” often conjures up images of a child’s fleeting sadness or their temporary yearning for home and family. In today’s culture, the emotion is often dismissed … [as] a fuzzy overnight-camp feeling, not a fierce emotional experience that is key to the human experience and central to our hardwired need for a sense of place and belonging…. I am drawn to exploring the contours of homesickness to better understand why I can’t shake this unyielding longing for a home that exists only inside me.  

Brown shares her regular longing for the home of her own soul:  

Spiritual homesickness has been a constant in my life. It was not an everyday experience, but a predictable and always reoccurring desperation to find a sense of sacredness within me, not outside of me: my soul, my home, God in me. It was homesickness for a place that exists only inside me.  

Through my thirties and forties, I would occasionally succumb to the yearning, drop everything, and run as fast as I could to visit the home within me. The door to my internal spiritual home would be one simple experience, one encounter with a thin place—maybe sitting in my car listening to Loretta Lynn sing “How Great Thou Art,” or an afternoon swim with God in Lake Travis, or one night praying the Daily Examen. But then, after that visit, I would leave and go back to my first-half-of-life world. I’d describe this first-half-of-life spirituality as the ebb and flow of [the Greek words] nostos and alga, homecoming and pain.  

Over the past two years, I’ve found that I’m more spiritually homesick than not. Spiritual homesickness has become an almost daily dulling grief. It’s not depression or exhaustion. It’s an uncomfortable knowing that I’m coming to the end of one thing and the beginning of the next. I’m leaving and arriving. There’s fear, but there’s also joyful anticipation.  

Today, when I return home to the place in me where God dwells, I’m no longer interested in making it a quick visit so I can run back to the world of “what other people think” and “what I can get done.” Today, I can barely be dragged out of the house. I’m drawn to different conversations and deeper connections. I want this sacred space to be my home, not somewhere I visit to buttress my “real life” that’s on the outside of my connection with God. I’m starting to wonder if my alga, my pain, is fueled by my separation from God and from my True Self.… 

Leaving the first half of life is scary. Most of us have the first-half-of-life hustle down. The thing is, I’m just never, ever homesick for the first half of my life when I walk away from it…. Maybe I’m not homesick for the first half of life because it’s really never been my true home.