Nepřestaneme objevovat / a na konci všeho našeho objevování / bude, když dorazíme tam, kde jsme začali / a poprvé poznáme to místo.
-T. S. Eliot, Čtyři kvartety 

V podcastu Všechno patří hovoří otec Richard o duchovní cestě, která se vine jak od pravého domova, tak k němu:  

První odchod z domova můžeme označit za vytvoření ega. Je to sice nezbytné vytváření, ale zároveň je to vytváření odloučení. Je to braní sebe sama jako ústředního. Pravděpodobně to potřebujeme, přinejmenším do doby, než dosáhneme středního věku. Pak ale potřebujeme dovolit, aby to, co jsme vytvořili, nebylo vytvořeno. Možná jsem byl skvělý basketbalista, ale to už je pryč. Nebo jsem byl možná hezký, ale to už je pryč.  

Když můžeme říci "ano" tomuto nestvoření a přesto být šťastní, splnili jsme svou práci. Mé pravé já je v Bohu a ne v tom, co jsem vytvořil. Mé já, které jsem si vytvořil, mi dalo pěknou stezku, po které se mohu procházet, a něco, co mohu každý den dělat, ale nejsem to skutečně já. Může to být moje kariéra nebo povolání, ale jakkoli je to dobré, není to mé Pravé Já.  

V metafoře života jako cesty si myslím, že jde nakonec o návrat domů, tam, kde jsme začali. S blížící se smrtí o tom hodně přemýšlím, protože si myslím, že nejlepší způsob, jak popsat to, co přijde, není "umírám", ale "konečně se vracím domů". Ještě nevím, jaké to je, ale ve svém vyšším věku už mohu opravdu věřit, že je to domov. Nevím, odkud se ta důvěra bere, a dokonce ani nevím, co je to domov, ale vím, že nejdu někam do nového. Jedu na všechna místa, která jsem hluboce poznal. Ukazují mi na velkou hloubku, na Velkou Skutečnost. Myslím, že návrat domů je to, o co jde.[1]  

Otec Richard pokračuje v úvahách o tom, jak v tomto období svého života nachází domov v Bohu:  

Nejprve musím říct, že nevím úplně, jak v něm žít. Jsem zvyklý žít 80 let z budování vzdělání, osobnosti, reputace, kariéry. Když jsme na těchto věcech pracovali tak dlouho, na velmi reálné úrovni nevíme, jak bez nich žít. Ale díky Bohu nám byly odňaty. Bůh nás zpomaluje, myslím, že nutně, jinak se nepropadneme do Pravého Já.  

Moje chápání druhé poloviny života je především stesk po Pravém Já. Chci se naučit být tím, kým mě Bůh skutečně stvořil. A myslím si, že Bůh chce, abych byl tím, kým skutečně jsem. [2]  

We shall not cease from exploration / And the end of all our exploring / Will be to arrive where we started / And know the place for the first time.
—T. S. Eliot, Four Quartets 

In the Everything Belongs podcast, Father Richard speaks about the spiritual path that winds both away from and toward one’s true home:  

The first going out from home we can say is the creation of the ego. While this is a necessary creating, it is also the creating of a separation. It’s taking myself as central. We probably need to do that, at least until we reach middle age. But then we need to allow what we’ve created to be uncreated. Maybe I was a great basketball player, but that’s gone now. Or maybe I was good-looking, but that’s gone now.  

When we can say “yes” to that uncreation and still be happy, we’ve done our work. My True Self is in God and not in what I’ve created. My self-created self gave me a nice trail to walk on, and something to do each day, but it isn’t really me. It might be my career or my vocation; yet as good as it is, it isn’t my True Self.  

In the metaphor of life as a journey, I think it’s finally about coming back home to where we started. As I approach death, I’m thinking about that a lot, because I think the best way to describe what’s coming next is not “I’m dying,” but “I’m finally going home.” I don’t know what it’s like yet, but in my older age I can really trust that it is home. I don’t know where that trust comes from or even what home is like, but I know I’m not going to someplace new. I’m going to all the places I’ve known deeply. They’re pointing me to the big deep, the Big Real. I do think homecoming is what it’s all about. [1]  

Father Richard continues to reflect upon finding his home in God in this season of his life:  

Well first, I have to say, I don’t fully know how to live there. I’m used to living for 80 years out of building an education, a persona, a reputation, a career. When we’ve worked at those things for so long, on a very real level we don’t know how to live without them. But thank God, they’re taken away from us. God slows us down, I think necessarily, or we won’t fall into the True Self.  

My understanding of the second half of life is mostly homesickness for the True Self. I want to learn to be who God really created me to be. And I think all God wants me to be is who I really am. [2]