Pustit se do Boha znamená vrátit se domů ke svému pravému já.
-Ilia Delio, Oneing, podzim 2023 

Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak duchovní cesta "návratu domů" vyžaduje udržení napětí mezi minulostí a budoucností:  

Archetypální představa ''domova'' ukazuje dvěma směry najednou. Ukazuje zpět k původnímu náznaku a chuti po sjednocení, které začíná v těle naší matky. Všichni jsme přišli z nějakého domova - někdy i špatného -, který vždy zasévá základní semínko možného a ideálního ráje. Ukazuje také dopředu a nabádá nás k uvědomění si, že tento náznak a chuť na sjednocení může být skutečně pravdivý. Vede nás jako vnitřní kompas nebo naváděcí zařízení. V Homérově Odyseji je to tentýž domov, ostrov Ithaka, který je začátkem i koncem cesty. Carl Jung nabídl tento stručný, významný vhled: "Takzvaný život je krátká epizoda mezi dvěma velkými mystérii, která však tvoří jedno." [1]  

Nějakým způsobem je konec na začátku a začátek směřuje ke konci. Říká se nám, že i děti se smutným nebo zneužívaným dětstvím stále touží po ''domově'' nebo ''matce'' v nějaké idealizované podobě a stále se do něj touží nějak vrátit, možná jen proto, aby to tentokrát bylo správně. Co se tam děje? Věřím, že jedno velké tajemství je odhaleno na začátku a navždy nás láká vpřed k jeho plnému uskutečnění. Většina z nás se tohoto vštípeného příslibu nedokáže vzdát. Někteří by toto naváděcí zařízení nazvali svou duší, jiní by ho nazvali přebývajícím Duchem svatým a někteří by ho možná nazvali prostě nostalgií nebo časem snů. Já vím jen to, že se nedá ignorovat. Volá nás zároveň dozadu i dopředu, k našemu základu i k naší budoucnosti. Cítíme ji také jako milost z našeho nitra a zároveň mimo nás. Duše žije v tak věčně hlubokém čase. Nemělo by smysl, aby v nás Bůh zasel touhu po tom, co nám už chce dát? Jsem si tím jistý.  

Abychom to lépe pochopili, podívejme se na výmluvné slovo homesick. To obvykle znamená něco smutného nebo nostalgického, prázdnotu, která hledá uspokojení buď zpět, nebo dopředu. Já ho však použiji ve zcela jiném významu. Chci navrhnout, že jsme posíláni i přitahováni stejnou silou, což je přesně to, co mají křesťané na mysli, když říkají, že kosmický Kristus je alfa i omega. Zdá se, že nás oba žene a volá vpřed jakýsi hluboký stesk po domově. Existuje vrozená a žádoucí nespokojenost, která nás posílá i táhne vpřed a která pochází z našeho původního a radikálního spojení s Bohem. To, co se zdá být minulostí a budoucností, je ve skutečnosti tentýž domov, totéž volání a tentýž Bůh, pro něhož je ''tisíc let jako jediný den'' (Ž 90,4) a jediný den jako tisíc let.  

Letting go into God is coming home to our true selves.
—Ilia Delio, Oneing, Fall 2023 

Richard Rohr considers how the spiritual journey of “homecoming” requires holding the tension between the past and future:  

The archetypal idea of ‘‘home’’ points in two directions at once. It points backward toward an original hint and taste for union, starting in our mother’s body. We all came from some kind of home—at times, bad ones—that always plants the foundational seed of a possible and ideal paradise. It also points forward, urging us toward the realization that this hint and taste of union might actually be true. It guides us like an inner compass or a homing device. In Homer’s Odyssey, it’s the same home, the island Ithaca, that is both the beginning and the end of the journey. Carl Jung offered this concise, momentous insight: “Life, so-called, is a short episode between two great mysteries, which yet are one.” [1]  

Somehow, the end is in the beginning, and the beginning points toward the end. We are told that even children with sad or abusive childhoods still long for ‘‘home’’ or ‘‘mother’’ in some idealized form and still yearn to return to it somehow, maybe just to do it right this time. What is going on there? I believe the One Great Mystery is revealed at the beginning and forever beckons us forward toward its full realization. Most of us cannot let go of this implanted promise. Some would call this homing device their soul, some would call it the indwelling Holy Spirit, and some might just call it nostalgia or dreamtime. All I know is that it will not be ignored. It calls us both backward and forward, to our foundation and our future, at the same time. It also feels like grace from within us and, at the same time, beyond us. The soul lives in such eternally deep time. Wouldn’t it make sense that God would plant in us a desire for what God already wants to give us? I am sure of it.  

To understand better, let’s look at the telling word homesick. This usually connotes something sad or nostalgic, an emptiness that looks either backward or forward for satisfaction. I am going to use it in an entirely different way. I want to propose that we are both sent and drawn by the same force, which is precisely what Christians mean when they say the Cosmic Christ is both alpha and omega. We are both driven and called forward by a kind of deep homesickness, it seems. There is an inherent and desirous dissatisfaction that both sends and draws us forward, and it comes from our original and radical union with God. What appears to be past and future is in fact the same home, the same call, and the same God, for whom ‘‘a thousand years are like a single day’’ (Psalm 90:4) and a single day like a thousand years.