Episkopální kněžka a duchovní vůdkyně Margaret Guentherová (1929-2016) se zamýšlí nad výzvou "pravé" prostoty:  

Jednoduchost nepatří mezi kardinální ctnosti, ale možná by jí měla být. Stará shakerská píseň o darech nám říká, že "Když pravou prostotu získáme / Sklánět se a ohýbat se nebudeme stydět. / Obracet se, obracet se bude naše potěšení, / 'Až se obracením, obracením dostaneme 'do správného kruhu! [1] 

Tato myšlenka je pro křesťany sotva nová nebo radikální. Ježíš učí, že bychom se měli vyhýbat rozptylujícím zátěžím: učedníci jsou vysláni bez jediného batohu. Nemají si "brát na cestu nic než hůl, žádný chléb, žádný vak, žádné peníze za opaskem, ale mají nosit sandály a neoblékat si dvě tuniky" (Mk 6,8-9). To je prostota dovedená až k přísnosti a - podle mého středozápadního názoru - k chudobě. Chtěl bych mít alespoň deštník, náhradní oblečení a dvacetidolarovou bankovku zastrčenou v bezpečné kapse. A možná pár sendvičů. A kreditní kartu. Pro jistotu.  

Přijmout jednoduchost vyžaduje radikální důvěru, která nepřichází snadno. Jednoduchost není dárek ; spolu se svobodou, kterou přináší, je to dárek . Musí to však být, slovy písně, opravdová jednoduchost....  

Přijetím jednoduchosti roste naše velkorysost. Jsme schopni držet všechny věci zlehka a v případě potřeby je nechat jít - náš majetek, naše peníze, naše nároky, dokonce i náš hněv, naše předsudky a naše obavy. Pokud je však opuštění plodem velkorysé prostoty, nelze k němu nikdy přinutit. Musí být radostné a dobrovolné. Nesmí se zaměňovat s duchovní mrtvolností, s životem bez vášně. Ve skutečnosti žijeme vášnivěji, protože jsme osvobozeni od tíživé práce pevně se držet všeho, co nám přijde pod ruku. [2]  

Pro benediktinského mnicha Augustina Belisleho poskytuje prostota nezbytné sebevyprázdnění, abychom mohli plněji přebývat v Boží přítomnosti.  

Jednoduše žít, jednoduše naslouchat, jednoduše reagovat na osoby a události, jednoduše mluvit, zjednodušit své okolí - jednoduchost pomáhá vyjasnit náš pohled. Rozptyluje chmury, které mají tendenci zamlžovat naše každodenní reakce na Boží slovo. Jednoduchost pomáhá vyčistit zmatek, který nás může snadno bombardovat z mnoha stran..... Napravuje krátkozrakost, kterou zažíváme, když se držíme majetnického pudu. Tato krátkozraká posedlost ... zvyšuje zátěž druhých kolem nás.... Prostota působí proti našim sklonům k posedlosti - sebou samými, vinou, slabostí a věcmi. Pokud nejsme ob posedlí, můžeme být poposedlí posvátnem. Poznáme-li prázdnotu, která touží být naplněna - rozpoznáme-li potenciální duchovní energii, která se skrývá v srdci -, můžeme se s touto prázdnotou cítit jako doma. Naše duše jí bude vibrovat. Prožívat přítomnost v Boží přítomnosti je naším cílem. [3]  

Episcopal priest and spiritual director Margaret Guenther (1929–2016) reflects upon the challenge of “true” simplicity:  

Simplicity is not one of the cardinal virtues, but perhaps it should be. The old Shaker gift-song tells us that “When true Simplicity is gained / To bow and to bend we shan’t be ashamed. / To turn, turn will be our delight, / ’Till by turning, turning we come ’round right! [1] 

This is scarcely a new or radical idea for Christians. Jesus teaches that we should avoid distracting encumbrances: the disciples are sent out without so much as a backpack. They are “to take nothing for their journey except a staff; no bread, no bag, no money in their belts; but to wear sandals and not to put on two tunics” (Mark 6:8–9). This is simplicity carried to the point of austerity and—in my midwestern view—improvidence. I would want at least an umbrella, a change of clothes, and a twenty-dollar bill tucked into a secure pocket. And maybe a few sandwiches. And a credit card. Just in case.  

To embrace simplicity calls for a radical trust that does not come easily. Simplicity is not a gift; along with the freedom that it brings it is the gift. But it must be, in the words of the song, true simplicity….  

We grow in generosity as we embrace simplicity. We are able to hold all things lightly and, if need be, let them go—our possessions, our money, our pretensions, even our anger, our prejudices, and our fears. But the letting-go, if it is the fruit of generous simplicity, can never be coerced. It must be joyful, and it must be voluntary. It is not to be confused with spiritual deadness, living without passion. Indeed, we live more passionately because we are set free from the burdensome work of holding on tightly to anything that comes within our grasp. [2]  

For Benedictine monk Augustin Belisle, simplicity provides a necessary self-emptying so we can dwell more fully in the presence of God.  

To live simply, simply to listen, to be simple in our response to persons and events, to speak with simplicity, to simplify our surroundings—simplicity helps to clear our vision. It dissipates the cloudiness which tends to fog our daily responses to God’s Word. Simplicity helps clear the confusion which can easily bombard us from so many directions…. It corrects the myopia we experience when we hold on to the possessive drive. This shortsighted obsession … adds to the burdens of others around us.… Simplicity works against our proclivities toward obsession—with self, guilt, weakness, and things. If we are not obsessed, we can be possessed by the sacred. If we know the emptiness which yearns to be filled—if we recognize the potential spiritual energy which lies within the heart—then we can feel at home with this emptiness. Our souls will be vibrated by it. To live the present in the presence of God is our aim. [3]