Richard považuje Františka a Kláru z Assisi za vzory osvobození a radosti z odpuštění.  

Když František po políbení malomocného řekl: "Opustil jsem svět," říkal tím, že se vzdává obvyklých výplat, omezení a odměn běžného podnikání a rozhoduje se žít v největším království ze všech. Abychom se mohli modlit a skutečně myslet "přijď království tvé", musíme být také schopni říci "moje království odejdi". Většina křesťanů v nejlepším případě dělí svou loajalitu mezi Boha a císaře, ale František a Klára nikoli. Jejich první občanství bylo vždy a v každém případě jinde, což jim paradoxně umožňovalo žít v tomto světě s radostí, odstupem a svobodou (viz Flp 3,20). 

Když souhlasíme s tím, že budeme žít prostě, stavíme se mimo možnost druhých podplatit nás, falešně nás odměnit nebo nás ovládat penězi, postavením, trestem a ztrátou či ziskem. To je nejradikálnější úroveň svobody, ale samozřejmě není snadné ji získat. František a Klára si vytvořili život, v němž neměli co ztratit, netoužili po zisku, neměli dluhy, které by museli splácet, a neměli žádný luxus, který by potřebovali nebo chtěli. Většina z nás jim může jen závidět. 

Když se dohodneme, že budeme žít prostě, pochopíme, co měl František na mysli, když řekl: "Člověk se ještě všeho nevzdal pro Boha, dokud se držel peněženky svých názorů." [1] Většina z nás zjistí, že tento měšec je mnohem nebezpečnější než měšec s penězi, a málokdy ho pustíme z ruky.  

Když se dohodneme, že budeme žít jednoduše, nepovažujeme lidi, kteří jsou přistěhovalci, uprchlíci nebo nemají bydlení, za hrozbu nebo za konkurenci. Jejich okrajový stav jsme si vybrali sami - svobodně a vědomě se stáváme "návštěvníky a poutníky" na tomto světě, jak říká František (cituje 1 Petr 2,11). Prostý životní styl je jednoduše řečeno aktem solidarity se způsobem, jakým většina lidí žije od počátku lidstva.  

Když se dobrovolně dohodneme, že budeme žít prostě, nemusíme se dostávat do šílenství práce kvůli platu nebo možnosti kupovat si nepotřebné věci či zvyšovat své společenské postavení. Užíváme si svobodu nezadlužování. Můžeme šplhat kvůli druhým, ale ne jen kvůli sobě. 

Když se dohodneme, že budeme žít jednoduše, máme čas na duchovní a tělesné skutky milosrdenství, modlitbu, službu a práci pro spravedlnost, protože jsme ve svých myslích a srdcích znovu projednali samotné chápání času a jeho účelu. Čas nejsou peníze, navzdory běžnému aforismu. Čas je život sám!

Když se dohodneme, že budeme žít jednoduše, lidé přestanou být majetkem a předměty pro naši spotřebu nebo použití. Naše touha po vztazích nebo po tom, aby nám druzí sloužili, naše potřeba obdivu, naše touha využívat lidi nebo věci jako zboží pro naše osobní potěšení a jakákoli potřeba ovládat a manipulovat druhými pomalu - ano, velmi pomalu - odpadá. Teprve pak jsme skutečně svobodní a můžeme milovat. 

Richard considers Francis and Clare of Assisi models of the liberation and joy of letting go.  

When Francis said, after kissing the leper, “I left the world,” he was saying that he was giving up on the usual payoffs, constraints, and rewards of business-as-usual and was choosing to live in the largest kingdom of all. To pray and actually mean “thy kingdom come,” we must also be able to say, “my kingdoms go.” At best, most Christians split their loyalties between God and Caesar, but Francis and Clare did not. Their first citizenship was always, and in every case, elsewhere, which paradoxically allowed them to live in this world with joy, detachment, and freedom (see Philippians 3:20). 

When we agree to live simply, we put ourselves outside of others’ ability to buy us off, reward us falsely, or control us by money, status, punishment, and loss or gain. This is the most radical level of freedom, but, of course, it’s not easy to come by. Francis and Clare created a life in which they had little to lose, no desire for gain, no debts to pay, and no luxuries they needed or wanted. Most of us can only envy them. 

When we agree to live simply, we can understand what Francis meant when he said, “A man had not yet given up everything for God as long as he held on to the moneybag of his own opinions.” [1] Most of us find that this purse is far more dangerous than a money purse, and we seldom let go of it.  

When we agree to live simply, we don’t consider people who are immigrants, refugees, or unhoused as a threat or as competition. We’ve chosen their marginal state for ourselves—freely and consciously becoming “visitors and pilgrims” in this world, as Francis puts it (quoting 1 Peter 2:11). A simple lifestyle is quite simply an act of solidarity with the way most people have lived since the beginnings of humanity.  

When we voluntarily agree to live simply, we don’t need to get into the frenzy of work for the sake of salary or the ability to buy nonessentials or raise our social standing. We enjoy the freedom of not climbing. We might climb for the sake of others, but not just for ourselves. 

When we agree to live simply, we have time for spiritual and corporal works of mercy, prayer, service, and justice work, because we have renegotiated in our minds and hearts our very understanding of time and its purposes. Time is not money, despite the common aphorism. Time is life itself! 

When we agree to live simply, people cease to be possessions and objects for our consumption or use. Our lust for relationships or for others to serve us, our need for admiration, our desire to use people or things as commodities for our personal pleasure, and any need to control and manipulate others, slowly—yes, very slowly—falls away. Only then are we truly free to love.