Otec Richard vysvětluje hebrejský rituál obětního beránka a to, jak se tento vzorec projevuje v sekulárním kontextu i dnes:

V 16. kapitole knihy Leviticus vidíme brilantní ritualizaci toho, čemu dnes říkáme obětní beránek, a skutečně bychom měli démonizovaného kozla litovat. V Den smíření kněz vztáhl ruce na "uprchlého" kozla a na zvíře vložil všechny hříchy Izraelitů z předchozího roku. Poté byl kozel vyveden na poušť a tam ponechán. A lidé se vraceli domů s radostí, stejně jako to dělali evropští křesťané po upálení domnělého kacíře na hranici nebo bílí Američané po lynčování černochů. Kdykoli je "hříšník" vyloučen, naše ego je potěšeno a cítí úlevu a bezpečí - alespoň na chvíli. Obvykle se iluze jen prohlubuje a stává se katatonickou, podmíněnou a opakovanou - protože obětní beránek samozřejmě ve skutečnosti nefungoval, aby odstranil zlo na prvním místě. [1]

Jako křesťan věřím, že Ježíšova smrt byla historickým průlomem. Není náhodou, že křesťané datují dějiny kolem jeho života. Poté už jsme nikdy nemohli vidět věci stejným způsobem. Semínka evangelia byla navždy zaseta do lidských dějin, ale zdá se, že někteří vyznavači jiných náboženství tato semínka "zalévali" více než mnozí křesťané. Zdá se mi, že křesťanský Západ byl evangeliem natolik destabilizován, že musel přejít do "nadsázky", aby skryl svůj stín a zakryl svůj strach a potřebu nenávidět druhé. To vše navzdory učení jím určeného Boha! Ústřední Ježíšovo poselství o lásce k nepřátelům, odpuštění a péči o ty na dně mělo obětní beránky prakticky znemožnit a učinit nemyslitelnými.

Mnozí křesťané s naprostou ironií uctívali v neděli Ježíše jako obětního beránka a v ostatních šesti dnech v týdnu dělali obětní beránky ze židů, muslimů, jiných křesťanských vyznání, kacířů, hříšníků, pohanů, chudých a téměř všech, kteří nebyli jako oni. Člověk by si myslel, že křesťané, kteří "hleděli na toho, kterého probodli" (Jan 19,37), pochopili, jak špatná může být nadvláda, moc a nenávist. Systém se naprosto mýlil, pokud jde o jejich vlastní vyvolenou postavu Boha, a přesto systému nadále důvěřují.

Obětní beránek závisí na poměrně sofistikované, ale snadno naučené schopnosti rozdělovat, oddělovat, rozdělovat svět na čistý a nečistý. Z antropologického hlediska začíná každé náboženství vytvořením "nečistého". Velmi brzy vzniká celý morální systém s tabu, tresty, strachem, vinou, a dokonce i kněžstvo, které jej prosazuje. To nám dává pocit řádu, kontroly a nadřazenosti, což je přesně to, co ego chce a malé já vyžaduje.

Ježíšův náboženský génius spočívá v tom, že naprosto odmítá všechny dluhové kodexy, kodexy čistoty a hledání hříšníků. Odmítá rozdělování světa na čistý a nečistý, k velké nelibosti téměř všech - tehdy i dnes. [2]

Father Richard explains the Hebrew scapegoat ritual and how the pattern continues to play out in secular contexts today:

In Leviticus 16 we see the brilliant ritualization of what we now call scapegoating, and we should indeed feel sorry for the demonized goat. On the Day of Atonement, a priest laid hands on an “escaping” goat, placing all the sins of the Israelites from the previous year onto the animal. Then the goat was taken out into the wilderness and left there. And the people went home rejoicing, just as European Christians did after burning a supposed heretic at the stake or white Americans did after the lynching of Black men. Whenever the “sinner” is excluded, our ego is delighted and feels relieved and safe—for a while at least. Usually, the illusion only deepens and becomes catatonic, conditioned, and repetitive—because of course, scapegoating did not really work to eliminate the evil in the first place. [1]

As a Christian, I do believe that Jesus’ death was a historical breakthrough. It is no accident that Christians date history around his life. Afterward, we could never see things in the same way. The seeds of the gospel were forever planted into human history, but some followers of other religions seem to have “watered the seeds” more than many Christians. It seems to me the Christian West was so destabilized by the gospel that it had to go into “overdrive” to hide its shadow and cover its fear and its need to hate others. All this despite the teachings of its designated God! The central message of Jesus on love of enemies, forgiveness, and care for those at the bottom was supposed to make scapegoating virtually impossible and unthinkable.

Many Christians, with utter irony, worshipped Jesus the Scapegoat on Sundays and, on the other six days of the week, made scapegoats of Jews, Muslims, other Christian denominations, heretics, sinners, pagans, the poor, and almost anybody who was not like themselves. One would have thought that Christians who “gazed upon the one they had pierced” (John 19:37) would have gotten the message about how wrong domination, power, and hatred can be. The system has been utterly wrong about their own chosen God figure, yet they continue to trust the system.

Scapegoating depends upon a rather sophisticated, but easily learned, ability to compartmentalize, to separate, to divide the world into the pure and the impure. Anthropologically, all religion begins with the creation of the “impure.” Very soon an entire moral system emerges, with taboos, punishments, fears, guilts, and even a priesthood to enforce it. It gives us a sense of order, control, and superiority, which is exactly what the ego wants and the small self demands.

The religious genius of Jesus is that he utterly refuses all debt codes, purity codes, and the searching for sinners. He refuses to divide the world into the pure and the impure, much to the chagrin of almost everybody—then and now. [2]