Teoložka Jennifer Garcia Bashaw popisuje, jak evangelia osvobozují vyloučené a obětované:

Od počátku evangelijních vyprávění můžeme vidět, že to nebyly jen příběhy napsané o obětním beránkovi - byly to příběhy napsané obětními beránky..... Když autoři [Nového zákona] vyprávěli příběhy o Ježíšově životě nebo o rané církvi, psali a vykládali z této okrajové pozice. Autoři evangelií se také zaměřovali na příběhy marginalizovaných.... Byli to lidé, které Ježíš za svého života učil, uzdravoval a přátelil se s nimi - oběti společnosti a vyvrženci, kteří žili nejen na periferii říše, ale i na okraji vlastní kultury. Evangelijní příběh je tedy příběhem o oběti, napsaným obětí a s obětí. Je to dobrá zpráva pro oběti; je to evangelium obětního beránka. [1]

Ježíšova smrt na kříži odhaluje násilí obětních beránků.

Ježíš se dobrovolně stává obětním beránkem, aby přitáhl pozornost k obětním beránkům; podstupuje smrt na kříži, aby odvedl pozornost od obětních beránků.... Ježíš se ve svém životě zastával žen, přátelil se s chudými a postiženými a uzdravoval je a přijímal mezi sebe cizince. Ve své smrti se Ježíš stává ženou, nemohoucím a outsiderem. Ježíš, který zachránil ženy před hanbou společnosti, byl sám veřejně zostuzen, svlečen do naha a opovrhován. Ježíš, který uzdravoval nemocná a postižená těla, se sám stal postiženým, s tělem probodeným a potrhaným, oslabeným a drženým v zajetí hřebů a svého selhávajícího těla.... Jestliže Ježíšův život zvrátil osud obětí, s nimiž se setkal, pak jeho smrt zvrátí osud budoucích obětí. Stává se obětním beránkem, který ukončí všechny obětní beránky - a odhaluje pravdu, která by mohla jednou provždy ukončit lidské obviňování a násilí.

Při vyprávění Ježíšova příběhu autoři evangelií dbají na to, aby Ježíšovi následovníci viděli jeho smrt obětního beránka takovou, jaká je..... Ukazují nám Ježíšovu nevinnost, abychom mohli rozpoznat nevinnost všech obětí obětních beránků dříve, než bude pozdě.... Poté, co se Ježíš stal obětí na kříži a odhalil tak mechanismus obětního beránka a jeho fatální účinky, pokračuje příběh obětními beránky Ježíšovy společnosti. Jsou to ženy - učednice, které objevují hrob (Mk 16,1-8; Mt 28,1-10; Lk 24,1-11; Jan 20,1-18) a stávají se prvními svědky vzkříšení a prvními evangelisty, kteří tuto zprávu nesou dalším Ježíšovým následovníkům. [2]

 Ježíšova smrt nás nutí připojit se k solidaritě s obětovanými. Bashaw pokračuje:

Bez jasného pochopení Ježíšova vzoru života a smrti se ti z nás, kdo následují Ježíše, mohou nevědomky stát spíše obětními beránky, než těmi, kdo obětního beránka následují. Když však vstoupíme do Ježíšova příběhu s pohledem na oběti společnosti, můžeme lépe pochopit život, službu a smrt obětního beránka, který měl ukončit všechny obětní beránky - Ježíše. Možná pak můžeme přestat vytvářet obětní beránky a místo toho pracovat v jejich prospěch. [3]

Theologian Jennifer Garcia Bashaw describes how the Gospels are liberating for the excluded and scapegoated:

From the inception of the Gospel narratives, we can see that they were not just stories written about a scapegoat—they were stories written by scapegoats…. When the [New Testament] authors told the stories of Jesus’s life or of the early church, they wrote and interpreted from this fringe position. The Gospel writers also focused on the stories of the marginalized…. These were the people Jesus taught, healed, and befriended in his life—the societal victims and outcast people who lived not only on the periphery of the empire but on the periphery of their own culture. The gospel story, then, is a story about a victim, written by victims, and featuring victims. It is good news for victims; it is a scapegoat’s gospel. [1]

Jesus’ death on the cross reveals the violence of scapegoating.

Jesus willingly becomes a scapegoat to draw attention to the scapegoaters; he submits to death on a cross to draw attention away from the scapegoats.… In his life, Jesus championed women, befriended and healed the poor and the disabled, and welcomed in the outsiders. In his death, Jesus becomes the woman, the infirmed, and the outsider. The Jesus who saved women from society’s shaming was himself publicly shamed, stripped naked, and despised. The Jesus who healed sick and disabled bodies became disabled himself, flesh pierced and torn, weakened and held captive by nails and his failing body.… If Jesus’s life reversed the fate of victims he had met, then his death reverses the fate of future victims. He becomes the scapegoat to end all scapegoats—and exposes the truth that could end human blame and violence once and for all.

As they tell the Jesus story, the Gospel writers ensure that followers of Jesus see his scapegoat death for what it is…. They show us the innocence of Jesus so that we might recognize the innocence of all scapegoat victims before it is too late…. After Jesus became a victim on the cross, exposing the scapegoat mechanism and its fatal effects, the story is carried forward by the scapegoats of Jesus’s society. It is the women disciples who discover the tomb (Mark 16:1–8; Matthew 28:1–10; Luke 24:1–11; John 20:1–18) and become the first witnesses to the resurrection and the first evangelists to carry the news to other Jesus-followers. [2]

 Jesus’ death compels us to join in solidarity with the scapegoated. Bashaw continues:

Without a clear comprehension of Jesus’s pattern of life and death, those of us who follow Jesus can unknowingly become the ones who scapegoat rather than the ones who follow the scapegoat. When we enter the story of Jesus with an eye on society’s victims, however, we can grasp more fully the life, ministry, and death of the scapegoat that was supposed to end all scapegoats—Jesus. Maybe then we can stop creating scapegoats and work on their behalf instead. [3]