Palmová neděle

Se začátkem Svatého týdne se Richard Rohr zamýšlí nad tím, jak rychle máme tendenci přenášet svou bolest na druhé:

Lidská přirozenost si při hledání moci chce buď hrát na oběť, nebo vytvářet oběti z druhých. Ve skutečnosti to druhé vyplývá z toho prvního. Jakmile se začneme litovat, brzy si najdeme někoho jiného, koho budeme obviňovat, obviňovat nebo napadat - a to beztrestně! Rychle se tak usadí prach a zbavíme se okamžitého studu, viny nebo úzkosti. Jinými slovy, funguje to - alespoň na chvíli.

Když si přečteme dnešní zprávy, uvědomíme si, že tento vzorec se v celé historii příliš nezměnil. Nenávist, strach nebo snižování někoho jiného nás z nějakého důvodu drží pohromadě. Obětní beránek neboli vytváření obětí je v našem pevném zapojení. Filozof René Girard označil "mechanismus obětního beránka" za ústřední vzorec pro vytváření a udržování kultur na celém světě od počátku. [1]

Sekvence, aniž bychom byli příliš chytří, vypadá asi takto: srovnáváme, kopírujeme, soupeříme, jsme v konfliktu, konspirujeme, odsuzujeme a křižujeme. Pokud v sobě nerozpoznáme nějakou variantu tohoto vzorce a včas s ní neskoncujeme, je to téměř nevyhnutelné. Proto budou duchovní učitelé jakékoli hloubky vždy učit jednoduchosti životního stylu a osvobození od soutěživé hry o moc, u které to všechno začíná. Je to pravděpodobně jediná cesta, jak se dostat z cyklu násilí.

Pro nás věřící lidi je těžké to slyšet, ale nejtrvalejším násilím v dějinách lidstva bylo "sakralizované násilí" - násilí, které jsme považovali za posvátné, ale které ve skutečnosti posvátné nebylo. Lidé našli nejúčinnější způsob, jak legitimizovat svůj instinkt strachu a nenávisti. Představují si, že se bojí a nenávidí ve jménu něčeho svatého a vznešeného: Vždycky se to týká Boha, náboženství, pravdy, morálky, jejich dětí nebo lásky k vlasti. Zbaví se tak veškerých pocitů viny a člověk si dokonce může myslet, že díky tomu představuje morální vrchol nebo že je zodpovědný a rozvážný. Většinu lidí nikdy nenapadne, že se stávají tím, čeho se bojí a co nenávidí. [2]

Terapeut Matthias Roberts popisuje, jak se Ježíš vzepřel vzorci obětního beránka:

Ježíš dobrovolně vstoupil do lidského světa definovaného - jako je tomu dodnes - násilím a závislostí na obětních beráncích.... Byl zavražděn ne proto, že by Bůh chtěl nebo potřeboval jeho obětní smrt, ale proto, že jako lidé, když je v sázce hodně, určujeme, kdo je in a kdo je out, prostřednictvím násilí a smrti.

Ale Ježíš ... rozbil systém, protože se nestalo to, co se stát mělo.

Obětní beránek nezůstal mrtvý. A vítězové v tomto případě nedostali možnost napsat jedinou verzi příběhu.

Obětní beránek ožil a vyprávěl jiný příběh, pravdivější příběh, příběh o životě a lásce. A skrze jeho příběh Ježíš odhalil, že naše představy o Bohu byly celou dobu mylné.

Bůh a Ježíš nejsou v ničem podobní násilnému a pomstychtivému světu, ve kterém žijeme. [3]

Palm Sunday

As Holy Week begins, Richard Rohr reflects on how quickly we tend to transmit our pain to others:

Human nature, when seeking power, wants either to play the victim or to create victims of others. In fact, the second follows from the first. Once we start feeling sorry for ourselves, we will soon find someone else to blame, accuse, or attack—and with impunity! It settles the dust quickly, and takes away any immediate shame, guilt, or anxiety. In other words, it works—at least for a while.

When we read today’s news, we realize the pattern hasn’t changed much in all of history. Hating, fearing, or diminishing someone else holds us together for some reason. Scapegoating, or the creating of victims, is in our hard wiring. Philosopher René Girard called “the scapegoat mechanism” the central pattern for the creation and maintenance of cultures worldwide since the beginning. [1]

The sequence, without being too clever, goes something like this: we compare, we copy, we compete, we conflict, we conspire, we condemn, and we crucify. If we don’t recognize some variation of this pattern within ourselves and put an end to it early on, it’s almost inevitable. That’s why spiritual teachers of any depth will always teach simplicity of lifestyle and freedom from the competitive power game, which is where it all begins. It is probably the only way out of the cycle of violence.

It’s hard for us religious people to hear, but the most persistent violence in human history has been “sacralized violence”—violence that we treated as sacred, but which was, in fact, not. Human beings have found a most effective way to legitimate their instinct toward fear and hatred. They imagine they are fearing and hating on behalf of something holy and noble: God, religion, truth, morality, their children, or love of country. It takes away all guilt, and one can even think of oneself as representing the moral high ground or being responsible and prudent as a result. It never occurs to most people that they are becoming what they fear and hate. [2]

Therapist Matthias Roberts describes how Jesus defied the scapegoating pattern:

Jesus walked willingly into a human world defined—as it still is today—by violence and dependence on scapegoats…. He was murdered not because God wanted or needed his sacrificial death but because as humans, when the stakes are high, we determine who is in and who is out through violence and death.

But Jesus … broke the system because what was supposed to happen didn’t.

The scapegoat didn’t stay dead. And the victors, in this case, didn’t get to write the only version of the story.

The scapegoat came back to life and told a different story, a truer story, a story about life and love. And through his story, Jesus revealed our ideas about God had been wrong all along.

God and Jesus are nothing like the violent and vengeful world we live in. [3]