Richard Rohr označuje mystiku za způsob poznání přístupný všem: 

Přestože se většina křesťanů považuje za Ježíšovy učedníky a snaží se následovat jeho učení, menší počet z nich směřuje k praktickým skutkům služby nebo solidarity. Obávám se však, že ještě méně křesťanů má odvahu vydat se na mnohem hlubší mystickou cestu. Nejhorší na pojmu mystika je to, že samotné slovo se stalo mystifikovaným - odsunutým do "mlhavé" a vzdálené sféry, což naznačuje, že je dostupné jen několika málo lidem. Pro mě slovo "mystika" jednoduše znamená zkušenostní poznání duchovních věcí, na rozdíl od knižního poznání, poznání z druhé ruky nebo dokonce církevního poznání.

Velká část organizovaného náboženství, aniž by to měla v úmyslu, nás vlastně od mystické cesty odrazuje tím, že nám téměř výhradně říká, abychom důvěřovali vnějším autoritám, Písmu, různým druhům odborníků nebo tradici (což nazývám "nádobami"), místo aby nám říkala, jakou hodnotu a význam má samotná vnitřní zkušenost (což je "obsah"). Ve skutečnosti byla většina z nás důrazně varována před tím, abychom nikdy nedůvěřovali sami sobě. Římským katolíkům bylo řečeno, že mají bezmezně důvěřovat církevní hierarchii, zatímco protestanti hlavní linie byli často varováni, že vnitřní zkušenost je nebezpečná, nepsaná, nebo dokonce zbytečná.  

Oboje byly způsoby, jak odradit od skutečné zkušenosti s Bohem, a často vytvořily pasivní (a pasivně agresivní) lidi a, což je ještě smutnější, spoustu lidí, kteří dospěli k závěru, že žádného Boha nelze zažít. Učili nás nedůvěřovat vlastní duši - a tedy i Duchu svatému! Srovnejte to s Ježíšovou běžnou větou: "Jdi v pokoji, tvá víra tě uzdravila" (viz Mt 8,13; Mk 5,34; Lk 17,19). Řekl to lidem, kteří neučinili žádné dogmatické prohlášení, nemysleli si, že je "Bůh", a často nepatřili ke "správné" skupině! Byli to lidé, kteří s otevřeným srdcem potvrzovali milost své vlastní hladové zkušenosti - v té chvíli - a že se o ni Bůh může starat!" 

Pentekostalisté a charismatici jsou významnými výjimkami z tohoto vyhýbání se zkušenosti v moderní době; věřím, že jejich "křest v Duchu" je pravdivým a platným příkladem počátečního mystického setkání.

Richard chválí františkánský přístup k mystice:  

Podle mé zkušenosti je františkánská mystika důvěryhodnou a jednoduchou cestou právě proto, že se odmítá "mystifikovat" nebo se podřizovat doktrinálním abstrakcím, moralismu či falešnému asketismu (i když někteří františkáni se touto cestou vydali). Františkánská cesta je skutečně siderickou spiritualitou pro ulice světa, cestou vysoce možnou a přitažlivou pro všechny budoucí hledající. Netrvá na tom, že každý člověk musí žít v celibátu, izolovat se od ostatních, být vysoce vzdělaný nebo se jakkoli vyvyšovat nad své bližní. Ve skutečnosti by takové cesty mohly stát v cestě samotné zkušenosti. Mnich nebo jeptiška žijící v celibátu mohou mít zcela dualistickou mysl a žít trýznivým vnitřním životem - a tím trápit i ostatní. Každodenní pracovníci a pečovatelé s mystickým srdcem a myslí mohou osvítit ostatní jedince, jejich rodiny a všechny, kterých se dotknou, aniž by vůbec mluvili "nábožensky".  

Richard Rohr identifies mysticism as a way of knowing accessible to all: 

While most Christians consider themselves disciples of Jesus and try to follow his teachings, a smaller number move toward practical acts of service or solidarity. But I’m afraid even fewer Christians have the courage to go on the much deeper mystical path. The most unfortunate thing about the concept of mysticism is that the word itself has become mystified—relegated to a “misty” and distant realm that implies it is only available to a very few. For me, the word “mysticism” simply means experiential knowledge of spiritual things, in contrast to book knowledge, secondhand knowledge, or even church knowledge.  

Much of organized religion, without meaning to, has actually discouraged us from taking the mystical path by telling us almost exclusively to trust outer authority, Scripture, various kinds of experts, or tradition (what I call the “containers”), instead of telling us the value and importance of inner experience itself (which is the “content”). In fact, most of us were strongly warned against ever trusting ourselves. Roman Catholics were told to trust the church hierarchy implicitly, while mainline Protestants were often warned that inner experience was dangerous, unscriptural, or even unnecessary.  

Both were ways of discouraging actual experience of God and often created passive (and passive aggressive) people and, more sadly, a lot of people who concluded there was no God to be experienced. We were taught to mistrust our own souls—and thus the Holy Spirit! Contrast that with Jesus’ common phrase, “Go in peace, your faith has made you whole” (see Matthew 8:13; Mark 5:34; Luke 17:19). He said this to people who had made no dogmatic affirmations, did not think he was “God,” and often did not belong to the “correct” group! They were people who affirmed, with open hearts, the grace of their own hungry experience—in that moment—and that God could care about it! 

Pentecostals and charismatics are significant modern-era exceptions to this avoidance of experience; I believe their “baptism in the Spirit” is a true and valid example of initial mystical encounter. 

Richard praises the Franciscan approach to mysticism:  

In my experience, Franciscan mysticism is a trustworthy and simple path precisely because it refuses to be “mystified” by, or beholden to, doctrinal abstractions, moralism, or false asceticism (although some Franciscans have gone this route). The Franciscan way is truly a sidewalk spirituality for the streets of the world, a path highly possible and attractive for all would-be seekers. It doesn’t insist every person must be celibate, isolated from others, highly educated, or in any way superior to our neighbors. In fact, those kinds of paths might well get in the way of the experience itself. A celibate monk or nun may have a totally dualistic mind and live a tortured inner life—and thus torture others too. Everyday workers and caregivers with mystical hearts and minds can enlighten other individuals, their families, and all they touch, without talking “religiously” at all.