Otec Richard nám připomíná naši nejhlubší Skutečnost v Bohu, ke které se nemůžeme dostat jinak, než že se postavíme tváří v tvář naší žité realitě.

Jak nejpravdivější Boží identita, tak naše vlastní Pravé Já jsou Láska. Proč to tedy není zřejmé? Jak najdeme to, co už údajně existuje? Proč bychom měli potřebovat probudit své nejhlubší a nejhlubší já? Jak to máme udělat? Modlením a meditací? Větším mlčením, samotou a svátostmi? Ano všemi výše uvedenými způsoby, ale nejdůležitějším způsobem je prožít a plně si uvědomit naši přítomnou realitu. Toto řešení zní tak jednoduše, že si většina z nás vymýšlí nejrůznější náboženské přívlastky, abychom se vyhnuli přijetí vlastního neslavného, všedního a stále přítomného kříže přítomného okamžiku.

Jak říká James Finley: "Největším učitelem Boží přítomnosti v našem životě je náš život". Z nějakého důvodu je snazší navštěvovat bohoslužby než docela jednoduše uctívat skutečnost - "praxi Boží přítomnosti", jak ji nazývali někteří světci. Přijmout tento závazek nevyžaduje mnoho dogmatických tahanic ani manažerskou podporu, jen bdělost, touhu a ochotu začínat znovu a znovu. Žít a přijímat naši realitu se nebude zdát příliš duchovní. Budeme mít pocit, že se pohybujeme spíše na okraji, než že bychom se zabývali podstatou. Proto mnozí utíkají k ezoteričtějším a dramatičtějším postojům, místo aby v sobě nesli tajemství Božího utrpení a Boží radosti.  Ale okraje našeho života - plně prožité, vytrpěné a prožité - nás vedou zpět do středu a k podstatě, kterou je Láska.

Nenacházíme svůj střed sami, on nachází nás. Naše vlastní mysl na to nedokáže přijít. Zpět do Pravdy se zhroutíme jen tehdy, když jsme duchovně nazí a svobodní - což asi není příliš často. Nepřemýšlíme sami o sobě, jak žít nově. Žijeme sami sebe do nových způsobů myšlení. Jinými slovy, naše cesty kolem a skrze naši realitu nás vedou k jádru Skutečnosti, kde se setkáváme se svým nejpravdivějším já i se svým nejpravdivějším Bohem. Nepoznáme, co skutečně znamená být člověkem, pokud nepoznáme Boha. A Boha zase ve skutečnosti nepoznáme jinak než skrze své vlastní zlomené a radující se lidství.

Father Richard reminds us of our deepest Reality in God, which we cannot access except by facing our lived realities.

Both God’s truest identity and our own True Self are Love. So why isn’t it obvious? How do we find what is supposedly already there? Why should we need to awaken our deepest and most profound selves? How do we do it? By praying and meditating? By more silence, solitude, and sacraments? Yes to all of the above, but the most important way is to live and fully acknowledge our present reality. This solution sounds so simple that most of us fabricate all kinds of religious trappings to avoid taking up our own inglorious, mundane, and ever-present cross of the present moment.

As James Finley says, “The greatest teacher of God’s presence in our life is our life.” For some reason, it is easier to attend church services than quite simply to reverence the Real—the “practice of the presence of God,” as some saints have called it. Making this commitment doesn’t demand a lot of dogmatic wrangling or managerial support, just vigilance, desire, and willingness to begin again and again. Living and accepting our reality will not feel very spiritual. It will feel like we are on the edges rather than dealing with the essence. That’s why many run toward more esoteric and dramatic postures instead of bearing the mystery of God’s suffering and God’s joy inside themselves. But the edges of our lives—fully experienced, suffered, and enjoyed—lead us back to the center and the essence, which is Love.

We do not find our own center; it finds us. Our own mind will not be able to figure it out. We collapse back into the Truth only when we are spiritually naked and free—which is probably not very often. We do not think ourselves into new ways of living. We live ourselves into new ways of thinking. In other words, our journeys around and through our realities lead us to the core Reality, where we meet both our truest self and our truest God. We do not really know what it means to be human unless we know God. And, in turn, we do not really know God except through our own broken and rejoicing humanity.

In Jesus, God reveals to us that God is not different from humanity. Thus, Jesus’ most common and almost exclusive self-name is “The Human One” or “Son of Humanity.” He uses the term dozens of times in the four Gospels. Jesus’ reality, his cross, is to say a free “yes” to what his humanity daily asks of him. It seems we Christians have been worshiping Jesus’ journey instead of doing his journey. The worshiping feels very religious; the latter just feels human and ordinary. We are not human beings on a journey toward Spirit; we are already spiritual beings on a journey toward becoming fully human, which for some reason seems harder—precisely because it is so ordinary.