Terapeutka a autorka Aundi Kolberová pojmenovává paradox prožívání obtížné reality a zároveň ctění důstojnosti, kterou nám dal Bůh.

Musíme začít čestí - respektováním přirozené důstojnosti a hodnoty, kterou sdílíme my i naši spolunositelé. Ctíme své příběhy, svou bolest a skutečnou realitu z masa a kostí, se kterou žijeme. Realitu nelze obejít a nelze obejít ani těla, která nás v této realitě a skrze ni nesla. Zde musíme začít. Ne proto, že by se zde nacházela veškerá pravda, ale proto, že bez našeho celého já nemůže dojít ke skutečnému uzdravení. Když prožíváme obtíže optikou respektu a důstojnosti, je pravděpodobnější, že budeme schopni projít tím, co nám přijde do cesty.

Nejvíce uzdravení nastává, když se posouváme směrem k celistvosti a integraci, což nám umožňuje přístup k plnosti života. Někdy o tom přemýšlím, když čtu Ježíšova slova, že přišel, abychom "měli život a měli ho plný" (Jan 10,10, zvýraznění autora). Jak můžeme ctít svou bolest, a přitom vědět, že jsme stvořeni k plnosti?

.

Kolber jmenuje některé bolestné zkušenosti naší společné reality:

Smrt, ztráta svobody, strach, nemoc, hněv, polarizace, nedostatek, bolest. Je to těžké, protože je to těžké a bylo to těžké..... Ti, kteří před pandemií [COVID-19] zažili určitou úroveň uzdravení, se mohli ocitnout buď v situaci, která se znovu spustila, nebo v situaci, kdy byli znovu traumatizováni. Lidé, kteří již nesli břemeno chronického traumatu, chudoby, rasismu, diskriminace nebo jiných těžkostí, mohli mít pocit, že se tyto zkušenosti zintenzivnily nebo zhoršily. Jistě si nechceme vytvořit domov uvnitř smutku, ale řekněme si to jasně: pokud neuděláme prostor pro realitu celé naší lidské zkušenosti, bude smutek trvat na tom, že ovládne celý dům.

Ale jak jsme toho schopni, Bůh nás zve, abychom viděli, co je, abychom se mohli odnaučit všem nepravdivým vyprávěním, mít oči otevřené pro bezpečí a dobro a vstoupit do hlubšího a pravdivějšího příběhu. Drazí, nemusíme předstírat, že pouhá existence někdy nebolí. Bolí a bolí. Místo toho, aniž bychom tuto skutečnost obcházeli, jsme vyzváni, abychom se vydali směrem ke zdrojům, které nám umožní změknout se v naději.

Kolber nabízí tuto modlitbu, abychom prosili Boha o pomoc, když ctíme své zkušenosti:

Bože, zde v tomto okamžiku mě uschopni, abych ctil vše, co se dnes objeví v mém těle, mysli a duši; i kdyby to znamenalo, že se k tomu budu muset vrátit jindy.

Stvořiteli všech věcí, připomeň mi, že tím, že ctím své prožitky, mi pomáháš potvrdit důstojnost těch částí mého já, které se jí někdy cítily zbaveny.

Bože, pomoz mi poznat, že moje touha po bezpečí a spojení je platná. Ve své moudrosti jsi mě stvořil tak, abych potřeboval obojí.

Ale jak jsem schopen, dej mi schopnost otevřít se možnostem uzdravení a novosti a zároveň zůstat ve spojení s realitou Tvé lásky.

Therapist and author Aundi Kolber names the paradox of experiencing difficult realities while honoring our God-given dignity.

We must begin with honoring—respecting the inherent dignity and value that we and our fellow image bearers share. We honor our stories, our pain, and the actual flesh-and-blood realities we live with. There is no bypassing reality, and there is no bypassing the bodies that have carried us in and through this reality. This is where we must begin. Not because all truth is found here, but because without our whole selves there can be no true healing. When we experience difficulty through the lens of respect and dignity, we are more likely to be able to move through what comes our way.

Most healing occurs as we move toward wholeness and integration, which gives us access to fullness of life. Sometimes I think about this when I read Jesus’ words that He came that we may “have life, and have it to the full” (John 10:10, author’s emphasis). How can we honor our pain and yet know we are created for fullness?

Kolber names some of the painful experiences of our shared reality:

The death, the loss of freedom, the fear, the sickness, the anger, the polarization, the scarcity, the pain. It feels hard because it is hard and has been hard.… Those who had experienced a certain level of healing before the [COVID-19] pandemic may have found themselves either triggered again or retraumatized. Folks who were already carrying the burden of chronic trauma, poverty, racism, discrimination, or other hardships may have felt those experiences intensified or worsened. Certainly, we do not want to make our home inside grief, but let us be clear: Unless we make room for the reality of our entire human experience, grief will insist on taking over the whole house.

But as we are able, God invites us to see what is so we can unlearn all the untrue narratives, keep our eyes open for safety and goodness, and enter the deeper and truer story. Dear ones, we don’t have to pretend that simply existing doesn’t hurt sometimes. It does and it has. Instead, without bypassing this reality, we are invited to move toward the resources that will allow us to soften into hope.

Kolber offers this prayer to ask God’s help as we honor our experiences:

God, here in this moment, empower me to honor everything that arises in my body, mind, and soul today; even if it means I have to return to it at another time.

Creator of all things, remind me that in honoring my experiences, You help me affirm dignity to the parts of myself that have at times felt stripped of it.

God, help me know that my desire for safety and connection is valid. In Your wisdom You designed me to need both.

But as I’m able, grant me the ability to open up to the possibilities of healing and newness while staying connected to the reality of Your love.