Otec Richard uznává posun, který je nutný k uznání a uctění duše přírody:

Uznat vnitřní hodnotu, krásu, a dokonce duši stvoření, živlů, rostlin a zvířat je pro většinu západních křesťanů zásadní změna paradigmatu. Ve skutečnosti mnozí v minulosti takové myšlení často odmítali jako animismus nebo pohanství. Omezili jsme Boží lásku a spásu na náš vlastní lidský druh a pak nám v této teologii nedostatku nezbylo ani dost lásky, abychom pokryli celé lidstvo! Upřímně řečeno, Bůh nakonec vypadal dost skoupě a nevalně - sotva "vítězně", jak tvrdí naše velikonoční hymny.

Slovo profane pochází z latinských slov pro ("před") a fanum ("chrám"). Mysleli jsme si, že žijeme "před chrámem". Bez duchovnosti založené na přírodě to byl profánní vesmír, zbavený Ducha. Museli jsme neustále stavět svatyně a chrámy, abychom zachytili a udrželi našeho nyní ochočeného a zkroceného Boha. Brzy jsme nevěděli, kde hledat božské, protože jsme Boží přítomnost tak omezili. Začali jsme být jako ryby, které plavou kolem a hledají vodu, a často se hádáme o to, komu voda patří!"

Neříkám, že Bůh je všechno nebo že všechny věci jsou Bůh (panteismus). Tvrdím, že každá živá věc zjevuje nějaký aspekt Boha. Bůh je větší než celý náš vesmír a jako Stvořitel proniká do všech stvořených věcí (panenteismus). [1]

Když Bůh projevuje ducha prostřednictvím hmoty, pak se hmota stává svatou věcí. Hmotný svět je místem, kde můžeme pohodlně uctívat Boha už jen tím, že po něm chodíme, milujeme ho a respektujeme. Vše viditelné bez výjimky je vylitím Boha. Co jiného by to vlastně mohlo být? Vtělení není jen "Bůh, který se stal Ježíšem". Je to mnohem širší událost, a proto Janovo evangelium nejprve popisuje Boží přítomnost obecným slovem "tělo" (Jan 1,14). Jedná se o všudypřítomného Krista, s nímž se i nadále setkáváme v jiných lidských bytostech, v hoře, stéblu trávy, pavučině nebo špačkovi. [2] Když se ze všech těchto věcí můžeme těšit jako ze svatých,  "zakoušíme vesmír jako společenství subjektů, ne jako soubor objektů", jak moudře řekl "geolog" otec Thomas Berry. [3]

Když něco milujeme, udělujeme tomu duši, vidíme jeho duši a dovolujeme, aby se jeho duše dotýkala té naší. Musíme něco hluboce milovat, abychom poznali jeho duši (anima). Před rezonancí lásky jsme většinou nevšímaví k významu, hodnotě a síle obyčejných věcí, které nás "zachraňují" a pomáhají nám žít ve spojení se Zdrojem veškerého bytí. Vlastně dokud nedokážeme ocenit a dokonce se potěšit duší jiných věcí, dokonce i stromů a zvířat, pravděpodobně jsme neobjevili ani svou vlastní duši. Duše poznává duši skrze lásku, kterou Ježíš učí jako velké přikázání (Mt 22,37-39). [4]

Father Richard acknowledges the shift that is required to recognize and honor the soul of nature:

Acknowledging the intrinsic value, beauty, and even soul of creation, elements, plants, and animals is a major paradigm shift for most Western Christians. In fact, many in the past often dismissed such thinking as animism or paganism. We limited God’s love and salvation to our own human species and then in this theology of scarcity, we did not even have enough love left to cover all of humanity! To be honest, God ended up looking quite stingy and inept—hardly “victorious,” as our Easter hymns claim.

The word profane comes from the Latin words pro (“in front of”) and fanum (“temple”). We thought we lived “outside the temple.” Without a nature-based spirituality, it was a profane universe, bereft of Spirit. We had to keep building shrines and churches to capture and hold our now domesticated and tamed God. Soon we didn’t know where to look for the divine, as we made God’s presence so limited. We became like fish swimming around looking for water, and often arguing about who owned the water!

I’m not saying that God is all things or that all things are God (pantheism). I am saying that each living thing reveals some aspect of God. God is greater than the whole of our universe, and as Creator inter-penetrates all created things (panentheism). [1]

When God manifests spirit through matter, then matter becomes a holy thing. The material world is the place where we can comfortably worship God just by walking on it, loving it, and respecting it. Everything visible, without exception, is the outpouring of God. What else could it really be? The incarnation is not only “God becoming Jesus.” It is a much broader event, which is why John’s Gospel first describes God’s presence in the general word “flesh” (John 1:14). This is the ubiquitous Christ that we continue to encounter in other human beings, in a mountain, a blade of grass, a spider web, or a starling. [2] When we can enjoy all these things as holy, “we experience the universe as a communion of subjects, not as a collection of objects” as the “geologian” Fr. Thomas Berry said so wisely. [3]

When we love something, we grant it soul, we see its soul, and we let its soul touch ours. We must love something deeply to know its soul (anima). Before the resonance of love, we are largely inattentive to the meaning, value, and power of ordinary things to “save” us and help us live in union with the Source of all being. In fact, until we can appreciate and even delight in the soul of other things, even trees and animals, we probably haven’t discovered our own souls either. Soul knows soul through love, which Jesus teaches as the great commandment (Matthew 22:37–39). [4]