Ekologická pedagožka Sara Jolena Wolcottová oceňuje, co nás může naučit náš hněv, zejména když se spojí s láskou:

Stále častěji vnímám hněv něco jako oheň. Oheň je pro život nezbytný.... Hněv je součástí většího ohně v našem životě. Hněv je důležitá emoce; je součástí reakce "útěk nebo boj", která je základem toho, jak lidé reagují na nebezpečí. Jako takový má v našem životě cennou úlohu. Je důležité cítit žár ohně, ale oheň se může vymknout kontrole. Trik s hněvem spočívá v tom, že se jím necháme informovat, možná se jím i zahřejeme, pokud jsme příliš vychladli lhostejností nebo apatií, ale nedovolíme, aby nás oheň ovládl nebo pohltil.

Koneckonců chceme, aby byl náš život veden: osvětlen, zahříván, utěšován, provokován naším hlubokým milostným vztahem k Bohu. Tato láska, jak nám připomíná mnoho mystiků, může být také jako všepohlcující oheň. Nejvyšším vodítkem tedy musí být láska, nikoliv hněv. Někdy nás hněv může nasměrovat k lásce....

Mám pochopení pro ty duchovní vůdce, kteří říkají, že bychom se měli snažit zbavit se hněvu, nebo alespoň nejednat v hněvu. Přesto klasickým příkladem hněvu a duchovních učitelů, alespoň v rámci křesťanství, je situace, kdy Ježíš rozvrátil směnárenské stoly (viz Mt 21,12-13). Pokud to může udělat Boží syn, máme pocit, že je plně přijatelné spravedlivě se hněvat na systémovou nespravedlnost, která poškozuje chudé a zranitelné.

Nakonec si však nemyslím, že by Ježíšovo utrpení nebo smrt byly prožité v hněvu - rozhodně jeho vzkříšení nevzešlo z místa hněvu. Co nám to tedy říká? Hněv nás může informovat a někdy i vést, ale hněv není definitivní, konečné slovo; tím je láska. Láska je větší než hněv. Láska stále překonává rozdělení a frakce. Myslím, že v lásce je místo i pro hněv. Právě ve svatém Božím ohni lze tyto emoce dobře využít. [1]

Brian McLaren připomíná, že Bohu můžeme svěřit všechny své emoce, včetně hněvu:

Otevření se Bohu, když jsme v nouzi, říká, že Bohu důvěřujeme a chceme, aby nás Bůh provázel, podporoval a spřátelil se s námi ve všech směrech.

Těm, které máme nejraději, svěřujeme své nejhlubší obavy, pochybnosti, prázdnotu a rozčarování. Milujeme tedy Boha, když se s ním dělíme o tyto zranitelné stránky svého života. Stejně jako malé dítě uprostřed záchvatu vzteku může křičet "Nenávidím tě, mami!" jen proto, že ví, že jeho výbuch neukončí jejich vztah, můžeme Bohu vyjádřit své hluboké pochybnosti, hněv nebo frustraci jen proto, že máme ještě hlubší důvěru v Boží lásku..... To, že se o tuto bolest s Bohem dělíme, místo abychom ji zadržovali, se ukazuje jako výraz lásky. [2]

Ecological teacher Sara Jolena Wolcott values what our anger can teach us, especially when it joins with love:

Increasingly, I see anger as being like fire. Fire is necessary for life.… Anger is a part of the larger fire in our lives. Anger is an important emotion; it is part of the flight-or-fight response that is core to how humans respond to danger. As such, it has a valuable role to play in our lives. It is important to feel fire’s heat, but fire can burn out of control. The trick with anger is to let it inform us, maybe even to let it warm us if we have become too cold with indifference or apathy, but not to let the fire control or consume us.

Ultimately, we want our lives to be guided: illuminated, warmed, comforted, provoked by our deep love affair with the Divine. That love, as so many mystics remind us, can also be like an all-consuming fire. So love, not anger, needs to be the ultimate guide. Sometimes anger can point us to love.…

I have sympathy with those spiritual leaders who say we should strive to get rid of anger, or at least to not act in anger. Yet the classic example of anger and spiritual teachers, at least within Christianity, is when Jesus overthrew the moneychangers’ tables (see Matthew 21:12–13). If the son of God can do this, we get the sense that it is fully acceptable to be righteously angry at systemic injustice that harms the poor and the vulnerable.

However, in the end, I don’t think Jesus’ passion or his death were lived through in anger—certainly his resurrection did not arise from a place of anger. So, what does that tell us? Anger can inform us and sometimes guide us, but anger is not the ultimate, final word; love is. Love is bigger than anger. Love still overtakes the divisions and fractions. I think there is room for anger in love. It is in God’s holy fires that these emotions can be used well. [1]

Brian McLaren reminds us that we can trust God with all our emotions, including our anger:

Opening ourselves to God when we’re in need says that we trust God and want God to accompany us, support us, and befriend us in every way.

We trust those we love most with our deepest fears, doubts, emptiness, and disillusionment. So we love God when we share those vulnerable aspects of our lives with God. Just as a little child in the middle of a temper tantrum can shout “I hate you, Mommy!” only because he knows his outburst will not end their relationship, we can express to God our deep doubts, anger, or frustrations only because we possess an even deeper trust in God’s love…. The fact that we share this pain with God rather than withhold it turns out to be an expression of love. [2]