Mirabai Starrová píše o silných emocích, včetně hněvu, které jsou součástí ztráty někoho, koho milujeme:

Jestliže je zármutek přirozenou reakcí na ztrátu ... pak je přirozený i hněv, jakožto běžný atribut zármutku. Síla našeho hněvu často koreluje s hloubkou naší lásky. Hněv má na cestě smutku mnoho podob. Někdy se projevuje jako podrážděnost na nízké úrovni a jindy jako řvoucí oheň, který se často vybíjí na nevhodných cílech. Někdy je namířen proti osobě, kterou považujeme za zodpovědnou za naši ztrátu....

Někdy je hněv namířen na Boha: "Jaký Bůh by mohl dopustit takové utrpení?" nebo "Učili mě věřit, že mě Bůh miluje. Zřejmě to bylo špatně..." I když je lákavé redukovat tuto zkušenost na krizi víry, takové jednoduché vysvětlení by mohlo zastřít bohatou duchovní proměnu, která se odehrává, jak by řekl Jan od Kříže (1542-1591), v temnotách naší vlastní duše. Všechno, o čem jsme si mysleli, že víme, jako by se rozpadalo a my nemáme kam jinam se obrátit než do středu radikální nevědomosti. Zármutek rozbíjí naše základy a spouští celkovou reorientaci smyslu. Než se vrhneme na přetváření střepů, můžeme se rozhodnout, že se v troskách posadíme a necháme se jednoduše zlomit.

Z tohoto místa zkázy se setkáváme tváří v tvář s vlastní neopodstatněností. Zároveň se nám naskytne pohled na extrémní chudobu našeho dosavadního pojetí Boha. Krabice, do níž jsme vždy uzavírali posvátno, byla násilím naší ztráty zbořena. Bůh, kterého jsme si vytvořili (s pomocí společnosti, rodiny, církve), utekl. Není divu, že se cítíme opuštění. Není divu, že se zlobíme. Ale ten bůh nebyl Bůh . Naše duše to nyní ví.... Zármutek je příležitostí k obnovení autentického spojení s Tajemstvím. [1]

Anglikánská teoložka Maggie Rossová píše o slzách hněvu jako o příležitosti "očistit" náš hněv a bolest:

Většinou je náš hněv způsoben neochotou čelit zranění, které cítíme, a skutečným důvodům, které za ním stojí. Naučit se plakat, abychom se osvobodili od hněvu a poznali "klid", neubírá na sebeúctě a nesouvisí se shazováním sebe sama.

Naopak, pokud se snažíme hledat Boha jedním srdcem, naučit se vyplakat ze sebe hněv je otázkou sebeúcty.

Myšlenka, že slzy z nás smývají hněv, je mravům mocensky orientované západní společnosti cizí. Jsme podmíněni tím, abychom svůj hněv ospravedlňovali, abychom hledali správné místo, kam svalit vinu, a abychom se vždy cítili dobře. Většina z nás si hněv a slzy spojuje se slzami, které z hněvu pramení, nikoli se slzami, které nás od hněvu očišťují. Ale ... slzy hněvu jsou samy o sobě ... znamením volby, potenciální změny. [2]

Mirabai Starr writes of powerful emotions, including anger, that are part of losing someone we love:

If grief is a natural response to loss … then anger, as a common attribute of grief, is also natural. The power of our anger often correlates with the depth of our love. Anger takes many forms on the grief journey. Sometimes it manifests as a low-level irritability and other times as roaring fire, often unleashing itself on inappropriate targets. Sometimes it is directed at an individual we deem responsible for our loss….

Sometimes the anger is directed at God: “What kind of God could allow such suffering?” or “I was taught to believe God loved me. Apparently, that was wrong.”… While it is tempting to reduce this experience to a crisis of faith, such an easy explanation might obscure the rich spiritual transformation that is unfolding, as John of the Cross (1542–1591) might say, in the darkness of our own souls. Everything we thought we knew feels like it is unraveling and we have nowhere to turn but into the center of radical unknowing. Grief shatters our foundation and triggers a wholesale reorientation of meaning. Before we rush off to reconfigure the shards, we may choose to sit in the wreckage and allow ourselves to simply be broken.

From that place of devastation, we come face-to-face with our own groundlessness. We also get to see the extreme poverty of our previous conception of God. The box in which we had always confined the sacred has been demolished by the violence of our loss. The God we fabricated (with the help of society, our family, the church) has fled. No wonder we feel abandoned. No wonder we are angry. But that god was not the God. Our souls know that now…. Grief is an opportunity to reclaim an authentic connection with Mystery. [1]

Anglican theologian Maggie Ross writes of tears of anger as an opportunity to “cleanse” our anger and pain:

Most of the time our anger is due to unwillingness to face the hurt we feel and the real reasons behind it. To learn to weep in order to be free of anger and know “rest” does not obviate self-respect and is not related to putting oneself down.

On the contrary, if we are struggling to seek God single-heartedly, to learn to weep the anger out of ourselves is a matter of self-respect.

The idea of tears washing anger from us is alien to the mores of power-oriented Western society. We are conditioned to justify our anger, to find the right place to put blame, and to always feel good about ourselves. Most of us associate anger and tears with tears that spring from anger, not tears that cleanse us from anger. But … tears of anger are themselves … a sign of choice, of potential change. [2]