Doktorka Barbara Holmesová popisuje svůj prožitek hněvu:

Hněv je intenzivní. Často se objevuje záblesk horka a dezorientace a potřeba ospravedlnit se nebo se pomstít. Když jsem byla dítě, byl hněv mou reakcí na zraněné city. Když mě někdo urazil, vyjela jsem na něj nebo jsem s pláčem utíkala za mámou. V jejím náručí a s jejím ujištěním jsem dokázala potlačit žár vzteku tak intenzivní, že hrozilo, že mě ovládne. Hněv je emoce, která stravuje mysl i tělo - ale někdy je hněv nezbytný pro přežití. [1]

Richard vysvětluje, jak hněv pomáhá rozvíjet zdravé jedince a společenství:

Hněv je dobrý a velmi potřebný k ochraně přiměřených hranic sebe sama i druhých. V práci s muži mu říkáme archetyp "dobrého bojovníka". Na druhou stranu se hněv stává sebezničujícím a egocentrickým, když se drží příliš dlouho poté, co jsme přijali jeho poselství. Vědomý, viditelný, prožívaný hněv je však darem pro vědomí a pro společenství. Potřebujeme ho, abychom věděli, kdo jsme a jaké hranice je třeba bránit, spolu s hloubkou zranění a odcizení v nás samých i v druhých, s nimiž máme co do činění. [2]

Holmes pokračuje:

Mnoho duchovních tradic nás varuje před hněvem. Říkají nám, že hněv poskytuje úrodnou půdu pro semena nespokojenosti, úzkosti a potenciálního poškození sebe sama i druhých. To je pravda. Když však systémy nespravedlnosti způsobují generační zneužívání lidí a komunit kvůli jejich etnickému původu, rase, sexualitě a/nebo pohlaví, je hněv jako spravedlivé rozhořčení vhodný, zdravý a nezbytný pro přežití.

Ježíš vyjádřil spravedlivé rozhořčení, když se setkal s nespravedlivými systémy náboženských a římských autorit, přesto se křesťanské teologie vyhýbají začlenění hněvu do svých kánonů. Jak mohou církve i nadále ignorovat hněv a zůstat relevantní v této době, kdy se všichni na všechno zlobí? Barevní lidé se zlobí na policejní brutalitu, nadřazenost bílé rasy, privilegia bílých a ekonomickou marginalizaci....

Teologie hněvu [pro komunity v obležení] předpokládá, že hněv jako reakce na nespravedlnost je duchovně zdravý.... Teologie hněvu nám může pomoci vytvořit zdravé hranice ... [a] zdravé vyjádření spravedlivého hněvu může přetavit komunitní zoufalství v soucitné jednání a hledání spravedlnosti.... Otázkou je, zda rozpoznáme svá zranění a zdroj svého hněvu, abychom mohli uzdravit sebe i ostatní a probudit svůj potenciál ztělesňovat milovanou komunitu....

Pokud bereme teologii hněvu vážně, nejprve se sejdeme, pak společně truchlíme a pak se zamýšlíme nad tím, kde jsme a kam směřujeme. Pokud je příležitost, zapojíme se do hlubokých úvah o příčinách a následcích a nasloucháme našeptávání Ducha svatého.... Naše zdraví a celistvost vyžadují, abychom odložili masky křesťanské zbožnosti a vykonali obtížnou práci, kterou je přiznání si hněvu, zranitelnosti a bolesti. Právě tato kontemplativní práce nás posouvá k odpuštění, protože když si uvědomíme vlastní lidskou křehkost, můžeme snáze odpustit křehkost a selhání druhých. [3]

Dr. Barbara Holmes describes her felt experience of anger:

Anger is intense. Often, there is a flash of heat and disorientation and the need to justify or retaliate. When I was a child, anger was my response to hurt feelings. When offended, I would lash out or run crying to my mom. In her arms, and with her reassurances, I could quell a heat of rage so intense that it threatened to overtake me. Anger is an emotion that consumes mind and body—but sometimes anger is necessary for survival. [1]

Richard explains how anger helps develop healthy individuals and communities:

Anger is good and very necessary to protect appropriate boundaries of self and others. In men’s work, we call it the “good warrior” archetype. On the other hand, anger becomes self-defeating and egocentric when it hangs around too long after we have received its message. But conscious, visible, felt anger is a gift to consciousness and to community. We need it to know who we are and what boundaries must be defended, along with the depth of hurt and alienation in ourselves and in others with which we are dealing. [2]

Holmes continues:

Many spiritual traditions warn us against anger. We are told that anger provides fertile ground for seeds of discontent, anxiety, and potential harm to self and others. This is true. However, when systems of injustice inflict generational abuses upon people and communities because of their ethnicity, race, sexuality, and/or gender, anger as righteous indignation is appropriate, healthy, and necessary for survival.

Jesus expressed righteous indignation when he encountered the unjust systems of religious and Roman authorities, yet Christian theologies shy away from the integration of anger into their canons. How can churches continue to ignore anger and still be relevant during this era when everyone is angry about everything? People of color are angry about police brutality, white supremacy, white privilege, and economic marginalization.…

A theology of anger [for communities under siege] assumes that anger as a response to injustice is spiritually healthy…. A theology of anger can help us to construct healthy boundaries … [and] the healthy expression of righteous anger can translate communal despair into compassionate action and justice-seeking.… The question is whether or not we will recognize our wounds and the source of our anger so that we can heal ourselves and others and awaken to our potential to embody the beloved community….

If we take a theology of anger seriously, first we come together, then we grieve together, then we consider where we are and where we are going. If there is opportunity, we engage in deep considerations of cause and effect, and we listen for the whispers of the Holy Spirit.… Our health and wholeness require that we take off our masks of Christian piety and do the difficult work of acknowledging our anger, our vulnerability, and our pain. It is this contemplative work that moves us toward forgiveness, for when we recognize our own human frailty, we can more easily forgive the fragility and failings of others. [3]