Hloubková psycholožka Carol Pearsonová se zamýšlí nad dary, které sdílejí ti, kdo dokončili cestu hrdiny vnitřní proměny:

Na začátku klasického hrdinského mýtu je království pustinou. Úroda neroste, řádí nemoci, nerodí se děti a všudypřítomné je odcizení a zoufalství. Z království se vytratila plodnost, smysl života....

Mladší vyzyvatel se vydává na cestu ... [která] vyzyvatele proměňuje, jejímž pokladem je objevení nové a život podporující perspektivy. Když se hrdina vrátí ... obnoví se plodnost a hojnost. Prší a déšť vyživuje vyprahlou půdu. Vyroste úroda, narodí se děti, mor je vyléčen a lidé se opět cítí plní naděje a života....

Hrdinové tedy nejsou jen lidé, kteří rostou a mění se a vydávají se na cesty; jsou také hybateli změn.... Úkolem hrdiny vždy bylo vnést nový život do churavějící kultury.

V dávných dobách vládli společnostem králové a královny.... Dnes však oceňujeme výdobytky demokracie. Život v rovnostářské společnosti však s sebou nese odpovědnost. Namísto toho, aby se na výpravu vydávali jen výjimeční lidé, je třeba, abychom tak činili všichni. Hrdinství dnes vyžaduje, abychom všichni našli poklad svého pravého já a podělili se o něj s celou společností - tím, že budeme dělat a být plně tím, kým jsme. V míře, v jaké tak činíme, se naše království proměňují. [1]

Richard lokalizuje generativnost našich duchovních cest s naším hlubším spojením se Zdrojem veškerého života:

Hrdina se "propadá" tím, co je pouhou jeho životní situací , aby objevil svůj skutečný život, který je vždy mnohem hlubší řekou, skrytou pod zdánlivostí. Většina lidí si plete svou životní situaci se svým skutečným životem, který je základním tokem pod každodenními událostmi. Toto hlubší objevování je do značné míry to, co mají náboženští lidé na mysli, když říkají "nalezení své duše"

.

Hrdina se vrací tam, odkud vyšel, a "poprvé poznává místo" [2], nyní však s darem nebo "dobrodiním" pro svůj lid či vesnici. Jak uvádí poslední krok Anonymních alkoholiků, člověk musí předat získané poučení ostatním - jinak k žádnému skutečnému daru nedošlo. Hrdinská cesta je vždy zkušeností přebytku života, přebytku energie, přičemž spousta energie zbývá pro ostatní. Hrdina našel eros, neboli životní energii, a ta je více než dostatečná k tomu, aby zrušila thanatos, energii smrti.

Zajímavé je, že tato klasická tradice skutečného "hrdiny" vůbec není naším současným chápáním. V našem současném používání tohoto slova je jen málo sociální souvislosti. "Hrdina" je dnes do značné míry o tom, že je odvážný, přitažlivý, bohatý, slavný, talentovaný nebo "fantastický" sám o sobě a často pro sebe, zatímco klasický hrdina je ten, kdo "ujde kus cesty", ať už to stojí, co to stojí, a pak mu ještě dost zbude pro ostatní. Skutečné hrdinství slouží obecnému dobru, jinak to vlastně vůbec není hrdinství. [3]

Depth psychologist Carol Pearson considers the gifts shared by those who have completed the hero’s journey of inner transformation:

At the beginning of the classic hero myth, the kingdom is a wasteland. Crops are not growing, illness is rampant, babies are not being born, and alienation and despair are pervasive. The fertility, the sense of life, has disappeared from the kingdom.…

A more youthful challenger goes on a journey … [which] transforms the challenger, whose treasure is the discovery of a new and life-affirming perspective. When the hero returns … fertility and abundance are restored. Rain falls, nourishing parched ground. Crops spring up, babies are born, the plague is cured, and people feel hopeful and alive once more.…

Heroes, then, are not only people who grow and change and take their journeys; they also are agents of change.… The hero’s task always has been to bring new life to an ailing culture.

In ancient times, societies were governed by kings and queens.… Today, however, we prize the achievement of democracy. Yet living in an egalitarian society carries with it responsibilities. Instead of only exceptional people going on the quest, we all need to be doing so. Heroism today requires us all to find the treasure of our true selves and to share that treasure with the community as a whole—through doing and being fully who we are. To the degree that we do so, our kingdoms are transformed. [1]

Richard locates the generativity of our spiritual journeys with our deeper connection to the Source of all life:

The hero “falls through” what is merely their life situation to discover their Real Life, which is always a much deeper river, hidden beneath the appearances. Most people confuse their life situation with their actual life, which is an underlying flow beneath everyday events. This deeper discovery is largely what religious people mean by “finding their soul.”

The hero returns to where they started and “knows the place for the first time” [2], but now with a gift or “boon” for their people or village. As the last step of Alcoholics Anonymous states, a person must pass the lessons learned on to others—or there has been no real gift at all. The hero’s journey is always an experience of an excess of life, a surplus of energy, with plenty left over for others. The hero has found eros, or life energy, and it is more than enough to undo thanatos, the energy of death.

Interestingly enough, this classic tradition of a true “hero” is not our present understanding at all. There is little social matrix to our present use of the word. A “hero” now is largely about being bold, attractive, rich, famous, talented, or “fantastic” by oneself, and often for oneself, whereas the classic hero is the one who “goes the distance,” whatever that takes, and then has plenty left over for others. True heroism serves the common good or it is not really heroism at all. [3]