Otec Richard označuje hrdinskou cestu jako druh "pádu vzhůru" k novému způsobu bytí:

Perspektiva sestupu a vzestupu nezapadá do naší západní filozofie pokroku, ani do naší touhy po vzestupu, ani do našich náboženských představ o dokonalosti či svatosti. "Doufejme, že to není pravda, alespoň pro mě," říkáme si všichni. Přesto trvalá tradice, někdy nazývaná tradicí moudrosti, říká, že je a vždy bude pravdivá. Svatý Augustin ji nazval tajemstvím přechodu (nebo také "paschálním tajemstvím", od hebrejského slova pro Paschu, Pesach).

Dnes bychom mohli použít různé metafory: obrácení motoru, změna herního plánu, vypadnutí ze samotného vozu, který jsme zkonstruovali. Takový převrat by si nikdo vědomě nevybral. Musíme do něj nějak "spadnout". Ti, kdo příliš pečlivě konstruují své vlastní systémy nadřazenosti, to obvykle vůbec nedovolí. Spíše se nám to děje, než že něco sami děláme, a někdy jsou nenáboženští lidé k této změně strategie otevřenější než věřící, kteří mají svůj soukromý projekt spásy propracovaný. Takto si vykládám Ježíšova záhadná slova: "Děti tohoto světa jsou na svých cestách moudřejší než děti světla" (Lk 16,8). Setkal jsem se s příliš mnoha rigidními a rozhněvanými křesťany a duchovními, než abych tuto smutnou pravdu popřel, ale zdá se, že platí ve všech náboženstvích, dokud a pokud nevedou osoby na skutečnou cestu duchovní proměny.

Padat dolů a stoupat vzhůru je nejvíce protichůdné poselství většiny světových náboženství, včetně křesťanství. Duchovně rosteme mnohem více tím, že to děláme špatně, než tím, že to děláme správně. To by právě mohlo být ústřední poselství toho, jak dochází k duchovnímu růstu, přesto tomu nic v nás nechce věřit. Vlastně si myslím, že je to jediný použitelný význam jakéhokoli zbývajícího pojmu "prvotní hřích". Zdá se, že od počátku byla v masti moucha, ale klíčem je spíše rozpoznat a vypořádat se s mouchou než vyhodit celou mast!"

Popíráním své bolesti a vyhýbáním se nutnému pádu se mnozí bránili vlastním duchovním cestám a hloubkám - a tím se bránili vlastním duchovním výšinám. Protože nikdo z nás netouží po cestě k růstu směrem dolů, nehledá ji a ani ji netuší, musí se nám dostat poselství s autoritou "božského zjevení". Ježíš z toho tedy dělá ústřední axiom: "Poslední" mají skutečně náskok při směřování k "prvním", a ti, kdo tráví příliš mnoho času snahou být "první", se tam nikdy nedostanou (Mt 19,30). Ježíš to jasně říká na několika místech a v mnoha podobenstvích, ačkoli ti z nás, kteří jsou stále na cestě za prvním, to prostě nemohou slyšet. Považují to za pouhé náboženské chmýří, jak o tom dost jasně vypovídá velká část západních dějin. Náš odpor vůči tomuto poselství je tak velký, že by se dal nazvat naprostým popíráním, a to i mezi upřímnými křesťany.

Father Richard identifies the heroic journey as a type of “falling upward” into a new way of being:

A down-and-then-up perspective doesn’t fit into our Western philosophy of progress, nor into our desire for upward mobility, nor into our religious notions of perfection or holiness. “Let’s hope it is not true, at least for me,” we all say. Yet the Perennial Tradition, sometimes called the wisdom tradition, says it is and will always be true. St. Augustine called it the passing-over mystery (or the “paschal mystery,” from the Hebrew word for Passover, Pesach).

Today we might use a variety of metaphors: reversing engines, a change in game plan, a falling off the very wagon that we constructed. No one would choose such upheaval consciously. We must somehow “fall” into it. Those who are too carefully engineering their own superiority systems will usually not allow it at all. It is much more done to us than anything we do ourselves, and sometimes nonreligious people are more open to this change in strategy than are religious folks who have their private salvation project all worked out. This is how I interpret Jesus’ enigmatic words, “The children of this world are wiser in their ways than the children of light” (Luke 16:8). I’ve met too many rigid and angry Christians and clergy to deny this sad truth, but it seems to be true in all religions until and unless they lead persons to the actual journey of spiritual transformation.

Falling down and moving up is the most counter-intuitive message in most of the world’s religions, including Christianity. We grow spiritually much more by doing it wrong than by doing it right. That just might be the central message of how spiritual growth happens, yet nothing in us wants to believe it. I actually think it’s the only workable meaning of any remaining notion of “original sin.” There seems to have been a fly in the ointment from the beginning, but the key is recognizing and dealing with the fly rather than throwing out the whole ointment!

By denying their pain and avoiding the necessary falling, many have kept themselves from their own spiritual journeys and depths—and therefore have been kept from their own spiritual heights. Because none of us desire, seek, or even suspect a downward path to growth, we have to get the message with the authority of a “divine revelation.” So, Jesus makes it into a central axiom: The “last” really do have a head start in moving toward “first,” and those who spend too much time trying to be “first” will never get there (Matthew 19:30). Jesus says this clearly in several places and in numerous parables, although those of us still on the first journey just cannot hear this. It has been considered mere religious fluff, as much of Western history has made rather clear. Our resistance to the message is so great that it could be called outright denial, even among sincere Christians.