Richard Rohr používá k popisu cesty duchovní transformace rámec "cesty hrdiny". Poukazuje na Odyseu jako na mocnou metaforu:

Příběh vesmíru a příběh člověka je hrou sil racionálních a neracionálních, vědomých a nevědomých, zahrnující osud a štěstí, přírodu a výchovu. Síly dobra a zla rozehrávají své tragédie a své milosti - vedou nás ke katastrofám, zpětným krokům, mutacím, přestupkům, přeskupením, nepřátelstvím, selháním, omylům a nemožným dilematům. Řecké slovo pro tragédii znamená "kozí příběh". Odyssea je prazvláštní kozí příběh, v němž ubohý Odysseus neustále kráčí vpřed a vzad, nahoru a dolů - ale většinou dolů - až domů na Ithaku.  [1]

Hrdinova cesta je klíčovým mýtem, který se v různých kulturách stále opakuje. Dozvěděl jsem se o ní od mytologa Josepha Campbella. Hrdina nebo hrdinka - na pohlaví vlastně nezáleží - musí opustit domov nebo obvyklou činnost. Musí opustit to, co jim připadá jako dostatečnost nebo dostatek. V objevování širšího světa se skrývá pocit nutnosti. Musíme vědět, že existuje větší svět, než je můj domovský stát Kansas nebo odkudkoli pocházíme. V Čaroději ze země Oz musí Dorotka opustit Kansas - a odnese ji tornádo. My obvykle neopouštíme domov dobrovolně. Častěji nás tam odvedou nějaké okolnosti, ztroskotání, nehoda, smrt nebo nějaké utrpení. Tomu se říká odchod. Hrdina musí ztratit nebo odejít od svého smyslu pro řád a vstoupit do nějakého nepořádku. 

Pak je tu ještě setkání. Poté, co hrdina opustí svůj hrad nebo svůj stabilní domov, musí zažít něco většího, lepšího, něco, co je skutečnější a vyžaduje více jeho skutečné energie. To má samozřejmě různé podoby. V evangeliích se Ježíš po svém křtu vydává na čtyřicet dní na poušť.

Třetí etapou hrdinovy cesty je překvapivě návrat. Hrdinova cesta nespočívá v tom, že by se stále jen vydával na nová místa a dělal si z cesty dovolenou nebo cestopis. Musíme se vrátit tam, odkud jsme vyšli, a poznat to novým způsobem a žít novým způsobem. Nejsme nějak "mimo" řád a nepořádek našeho života; naučili jsme se obojí integrovat. O této fázi návratu se učí tak zřídka. Co je dobrého na řádu, co je dobrého na nepořádku a jak je spojit dohromady? To je "přerovnání" neboli návrat.

Máme odchod, pak máme setkání, které vždy povede k nějakému sestupu od postavení, od bezpečí, od vzestupu. Nakonec se něco stane, něco se promění, a pak je tu návrat. [2]

Richard Rohr uses the framework of the “hero’s journey” to describe the path of spiritual transformation. He points to The Odyssey as a powerful metaphor:

The universe story and the human story are a play of forces rational and nonrational, conscious and unconscious, involving fate and fortune, nature and nurture. Forces of good and evil play out their tragedies and their graces—leading us to catastrophes, backtracking, mutations, transgressions, regroupings, enmities, failures, mistakes, and impossible dilemmas. The Greek word for tragedy means “goat story.” The Odyssey is a primal goat story, where poor Odysseus keeps going forward and backward, up and down—but mostly down—all the way home to Ithaca.  [1]

The hero’s journey is a key myth that keeps repeating in different cultures. I learned about it from mythologist Joseph Campbell. The hero or heroine—the gender really doesn’t matter—must leave home or business as usual. They have to leave what feels like sufficiency or enoughness. There is a sense of necessity in discovering the bigger world. We’ve got to know there’s a bigger world than my home state of Kansas, or wherever we’re from. In The Wizard of Oz, Dorothy has to leave Kansas—and she’s taken away by a tornado. We usually don’t leave home willingly. More often than not, we’re taken there by some circumstance, shipwreck, accident, death, or suffering of some sort. That’s called the departure. The hero has to lose or walk away from their sense of order and enter some kind of disorder. 

Then there’s the encounter. After the hero leaves their castle or their stable home, they have to experience something bigger, something better, something that is more real and more demanding of their real energies. Of course, that takes different forms. In the Gospels, after his baptism, Jesus goes into the desert for forty days.

Surprisingly, the third stage of the hero’s journey is the return. The hero’s journey is not to just keep going to new places, making the trip a vacation or travelogue. We have to return to where we started and know it in a new way and do life in a new way. We are not somehow “beyond” the order and disorder of our lives; we’ve learned how to integrate both of them. This stage of return is so rarely taught. What is good about the order, what is good about the disorder, and how do we put them together? That is the “reorder” or the return.

We have the departure, then we have the encounter, which will always lead to some kind of descent away from status, away from security, away from ascent. Eventually something happens, something gets transformed, and then there’s the return. [2]