Popeleční středa

Po celý můj život, po celý můj život, se svět v mých očích postupně rozhořel, až se v plamenech kolem mě téměř úplně rozzářil zevnitř.
-Teilhard de Chardin, Božské prostředí

Mystik a vědec Teilhard de Chardin (1881-1955) našel v obrazu ohnivého Nejsvětějšího Srdce Ježíšova kosmický význam. David Richo píše:

Obraz ohně mystiků Teilhard rozšířil a obohatil v rámci své nové kosmologie.... Pro tuto metaforu existuje skutečně mnoho precedentů. V [apokryfním] Evangeliu svatého Tomáše je Ježíš představen, jak říká: "Kdo se ke mně přibližuje, přibližuje se k srdci ohně". [1] V litanii k Nejsvětějšímu Srdci je invokace "Planoucí výheň lásky". Obrazy Nejsvětějšího Srdce ukazují věčný plamen vycházející z jeho středu. Oheň spaluje sobecké ego, aby mohla zazářit naše základní dobrota, naše pravá přirozenost jako láska..... Oheň v Božím srdci je stejný oheň, který hoří v nás, jakmile získáme vnitřní vizi, která nám umožní uznat božství v sobě....

Když svatý Pavel říká, že "náš Bůh je oheň stravující" [Žid 12,29], vidíme opět metaforu pro odbourání egocentrismu. Kristovo srdce se může stát ohnivým středem nás samých a v tomto alchymistickém plameni se ego promění ve zlato pokory a velkorysosti. Naše duchovní praxe má proměnit energii ega na soucit s druhými a to nikoliv na úkor osobní úcty, ale jako její plod... Oheň je spojován s peklem, ale v kontextu mystických zjevení se oheň týká lásky. Svaté srdce je božským příslibem, že svět neskončí ohněm, ale že se v něm znovu zrodí.

Pro staré Řeky a Egypťany bylo uzdravení způsobeno světlem a ohněm. To se možná nejvíce podobá Teilhardovu mystickému smyslu ohně Svatého srdce, který přináší světu světlo a uzdravení. [2]

Teoložka Wendy Wrightová označuje za podstatu Posvátného srdce lásku:

Něco v Bohu a něco v nás se podobá. Pocházíme z Boha, máme v něm své bytí a vracíme se k němu. V tradici srdce je touto podobností láska. Láska, ne pouze jako sentiment nebo cit, ale láska jako vnitřní dynamismus Boha v trojjediném Božím já. Láska jako generativní síla, která překonává smrt. Láska jako sebedarování. Láska jako přijetí "druhého" jako druhého já. Láska jako gravitační síla, která spojuje všechny odlišné věci. Láska jako oheň, který čistě spaluje, a jako balzám, který léčí. Láska jako zrak, který vidí celistvost částí i celku. Láska jako zdroj i cíl a cesta mezi nimi.

Tradice srdce neříká pouze to, že Bůh nás miluje "protože" nebo že Boží lásku lze vidět "v", ale že Bůh je Láska. A že samotnou Boží podstatu skutečně v nějakém malém smyslu můžeme potkat tady a teď. [3]

Ash Wednesday

Throughout my life, through my life, the world has little by little caught fire in my sight until, aflame all around me, it has become almost completely luminous from within.
—Teilhard de Chardin, The Divine Milieu

Mystic and scientist Teilhard de Chardin (1881–1955) found cosmic meaning in the image of the fiery Sacred Heart of Jesus. David Richo writes:

The fire image of the mystics was expanded and enriched by Teilhard within his new cosmology.… There are indeed many precedents for this metaphor. The [apocryphal] Gospel of St. Thomas presents Jesus as saying: “He who nears me nears the heart of the fire.” [1] In the Litany of the Sacred Heart is the invocation “Glowing furnace of love.” Images of the Sacred Heart show a perpetual flame arising from its center. Fire burns away the selfish ego so that our basic goodness, our true nature as love, can shine through…. The fire in the heart of God is the same fire that burns in us once we have the interior vision that lets us acknowledge divinity within ourselves….

When St. Paul says that “our God is a consuming fire” [Hebrews 12:29], we see again a metaphor for the dismantling of ego-centeredness. Christ’s heart can become the fiery center of ourselves, and in that alchemical blaze the ego is transformed to the gold of humility and generosity. Our spiritual practice is thus to turn our ego energy into compassion for others, not at the cost of personal esteem, but as a fruit of it.… Fire is associated with hell but in the context of mystical revelations, fire is about love. The Sacred Heart is a divine pledge that the world will not end by fire but be reborn in it.

For the ancient Greeks and Egyptians healing was caused by light and fire. This may best resemble Teilhard’s mystical sense of the fire of the Sacred Heart that brings light and healing to the world. [2]

Theologian Wendy Wright identifies love as the essence of the Sacred Heart:

There is something in God and something in us that correspond. We come from, have our being in, and return to God. In the tradition of the heart, that correspondence is love. Love, not merely as sentiment or feeling, but love as the inner dynamism of God in God’s triune self. Love as the generative power that overcomes death. Love as self-donation. Love as the welcome of the “other” as another self. Love as the gravitational force that binds all disparate things together. Love as the fire that burns clean and as the balm that heals. Love as the vision that sees the integrity of both parts and whole. Love as source and end and the path between.

The tradition of the heart does not say merely that God loves us “because,” or that God’s love can be seen “in,” but that God is Love. And that God’s very essence truly in some small way might be encountered here and now. [3]