V přednášce Hell, No!, se otec Richard zamýšlí nad obrazem ohně v Písmu:

Bůh uzdravuje lidi tím, že z nich dělá to, čím skutečně mají být. Prorok Ezechiel hlásá, že když Izrael hřeší, Bůh je jen více miluje. Předobrazem této lásky byl pro ně očistný oheň. Když se v Bibli často používá slovo oheň, není to oheň mučící, ale očišťující. Je to metafora, kterou mystikové a básníci používají dodnes. Období utrpení, které nám nabízí větší sílu, vhled nebo odolnost, popisujeme slovy: "Byl jsem zkoušen ohněm."

V jedné kapitole Ezechiel opakuje slovo obnovit. Bůh říká lidu: "Obnovím je ... obnovím je ... obnovím vás" (viz Ezechiel 16,53-56, Jeruzalémská bible). Prorok je celé kapitoly peskuje za jejich nevěrnost smlouvě s Bohem, a pak změní směr. Ezechiel říká, že Boží láska, odpuštění a závazek k nápravné spravedlnosti jsou tak dokonalé, že se v Izraeli probudí svědomí. Pochopí, čeho se dopustili, a propadnou mlčení a zmatku (viz Ezechiel 16,63). To je to, co jsme my katolíci chápali jako očistec. Zde je příklad: Mluvil jsi někdy o někom špatně, aktivně jsi někoho neměl rád nebo jsi někoho shazoval v přítomnosti ostatních? Pak vás osloví a ukáže se, že je nejen milý, ale že je skutečně milý. Přejí vám všechno dobré. Tomuto pocitu se říká výčitky svědomí; dříve jsme mu říkali soucit. Jsme zkroušení do ticha a zmatení. Buďme upřímní, milost je pro ego vždy ponížením.

Jistě, my duchovní jsme pojem očistce přehnali a udělali z něj jakousi odplatnou spravedlnost místo obnovující lásky. Nemohli jsme popírat Boží milosrdenství a věděli jsme, že Boží láska zvítězí, ale přesto jsme si vynutili, aby se tam nějaký počet let hořelo. Měli jsme hlubší tušení plamene lásky, ale místo toho jsme se spokojili s doslovným ohněm. [1]

Terezie z Avily (1515-1582), mystička a karmelitánská reformátorka, používala metaforické obrazy ohně, vody, svíce a vosku, aby popsala spojení duše s Bohem. Autorka Mirabai Starr píše:

Milovaný (jak nás učíš, svatá Terezo) touží po spojení s námi stejně vroucně, jako my toužíme po spojení s ním. Touha Boha po duši není o nic menší než touha duše po Bohu. Jde o dokonalou vzájemnost (ujišťujete nás). Věř tomu.  

Jediný rozdíl je v tom, že když se duše spojí se Svatým, ona zmizí a on roste. Ona je dešťovou kapkou padající do řeky. On je řekou, která ji volá domů. Ona je plamínek svíčky hořící ve dne. On je slunce, které ji pohlcuje. Jsou jedním mořem. Jsou jeden oheň. [2] 

Protože můj Milý je pro mne a já pro svého Milého, kdo bude schopen oddělit a uhasit dva tak roznícené ohně?"  Znamenalo by to marnou námahu, neboť oba ohně se staly jedním. [3]

In his talk Hell, No!, Father Richard considers the image of fire in the Scriptures:

God heals people by making them into what they are really meant to be. The prophet Ezekiel proclaims that when Israel sins, all God does is love them more. Their image for that love was a purifying fire. Often when the word fire is used in the Bible, it’s not a torturing fire, it’s a purifying fire. That’s a metaphor that mystics and poets still use to this day. We describe times of suffering that offer us greater strength, insight, or resilience by saying, “I was tried by fire.”

In one chapter, Ezekiel repeats the word restore. God says to the people, “I will restore them … I will restore them … I will restore you” (see Ezekiel 16:53–56, Jerusalem Bible). The prophet has spent chapters scolding them for their unfaithfulness to their covenant with God, and then he changes course. Ezekiel says that God’s love, forgiveness, and commitment to restorative justice are so complete that Israel’s conscience will awaken. They will understand what they have done and be reduced to silence and confusion (see Ezekiel 16:63). That’s what we Catholics understood as purgatory. Here’s an example: Have you ever spoken ill of somebody, actively disliked somebody, or put someone down in the presence of others? Then they approach you, and it turns out they’re not only nice, but they’re really nice. They wish you well. That feeling is called remorse; we used to call it compunction. We are reduced to silence and confusion. Let’s be honest, grace is always a humiliation for the ego.

Of course, we clergy overplayed the notion of purgatory, making it some kind of retributive justice instead of restorative love. We couldn’t deny the mercy of God, and we knew that the love of God was going to win, but we still made it necessary to burn there for some number of years. We had a deeper intuition of love’s flame, but we settled instead for the literal fire. [1]

Teresa of Ávila (1515–1582), the mystic and Carmelite reformer, used metaphorical images of fire, water, candle, and wax to describe the soul’s union with God. Author Mirabai Starr writes:

The Beloved (as you teach us, Saint Teresa) longs for union with us as fervently as we long for union with him. God’s desire for the soul is no less than the soul’s desire for God. It is a matter of perfect reciprocity (you assure us). Believe it.  

The only difference is that when the soul unites with the Holy One, she disappears and he grows. She is the raindrop falling into the river. He is the river calling her home. She is the candle flame burning in the daytime. He is the sun absorbing her. They are a single sea. They are one fire. [2] 

Since my Beloved is for me and I for my Beloved, who will be able to separate and extinguish two fires so enkindled? It would amount to laboring in vain, for the two fires have become one. [3]