Denní meditace pokračují ve zkoumání "sedmi příběhů" inspirovaných e-knihou Briana McLarena a Garetha Higginse Sedmý příběh. Otec Richard popisuje, jak nám evangelium nabízí nový příběh:

Jsme-li upřímní, kultura nás formuje mnohem více než evangelium. Zdá se, že jsme spíše zachovali základní dějovou linii lidských dějin, než abychom dovolili evangeliu tento příběh přetvořit a přesměrovat. S výjimkou těch, kteří v jádru zakusili milost, křesťanství nevytvořilo nový příběh, "novou mysl" (Římanům 12,2) ani "nové já" (Efezským 4,24). Zdá se, že staré a unavené scénáře vítězství/prohra jsou v našem kulturním harddisku. Zkušenost milosti v jádru skutečnosti je mnohem nápaditější a instaluje do naší psychiky nové programy win/win, ale většina křesťanstva ji zanedbává a neuznává.

Dosud křesťanství kulturní příběhy převážně napodobovalo, místo aby je přetvářelo. Odměna/trest a dobří lidé versus zlí lidé byly dějovými liniemi většiny románů, divadelních her, oper, filmů a konfliktů. Je to jediný způsob, jakým může dualistická mysl, neobnovená modlitbou a milostí, vnímat realitu. Tuto mysl je téměř nemožné přepnout krátkým kázáním během nedělní bohoslužby.

Dokud budeme setrvávat v dualistickém scénáři vítězství/prohra, bude křesťanství i nadále oslovovat sebestředným moralismem a mýty. Nikdy se nepozvedne k mystické hostině, kterou nám nabízí Ježíš. Duchovní cesta i samotný život budou pouhou povinností namísto rozkoše, "očistnými poháry" namísto 150 litrů opojného vína na konci večírku (Jan 2,6-10). Budeme se soustředit na udržování pořádku pomocí posvěcených příběhů o násilí, místo abychom směřovali k vyššímu řádu lásky a uzdravení, který je jádrem evangelia. [1]

Velké tradice dávají jméno, tvar a konečný směr tomu, co naše srdce neodmyslitelně zná z jiných zdrojů. To není nic nového nebo neortodoxního, ale přesně to, co učil Pavel: "Od chvíle, kdy Bůh stvořil svět, je tu věčná Boží moc a božství - jakkoli neviditelné -, aby je mysl viděla ve věcech stvoření" (Římanům 1,20). Podobně, jak říkají hebrejská Písma: "Není to nad tvé síly ani nad tvůj dosah. Není v nebesích, abyste se museli ptát: 'Kdo vystoupí do nebe a přinese nám to dolů? Není ani za mořem, abyste se museli ptát: 'Kdo přepluje moře a přinese nám ho zpět? Ne, to slovo je vám velmi blízko, je ve vašich ústech a ve vašem srdci" (Dt 30,11-14). Musíme ctít nekonečné tajemství vlastní životní cesty, abychom v ní rozpoznali Boha. Nebo je to naopak? Zdá se, že Bůh nás k sobě nenechá přiblížit, pokud nepřineseme všechno ze sebe - v lásce - včetně naší zlomenosti. Proto je Dobrá zpráva skutečně dobrou zprávou. Nic není zbytečné. [2]

The Daily Meditations continue to explore the “seven stories” inspired by Brian McLaren and Gareth Higgins’s e-book The Seventh Story. Father Richard describes how the gospel offers us a new story:

If we’re honest, culture forms us much more than the gospel. It seems we have kept the basic storyline of human history in place rather than allow the gospel to reframe and redirect the story. Except for those who have experienced grace at their core, Christianity has not created a new story, “a new mind” (Romans 12:2), or a “new self” (Ephesians 4:24). The old and tired win/lose scenarios seem to be in our cultural hard drive. The experience of grace at the core of reality is much more imaginative and installs new win/win programs in our psyche, but has been neglected and unrecognized by most of Christianity.

Up to now, Christianity has largely imitated cultural stories instead of transforming them. Reward/punishment and good people versus bad people have been the plot lines of most novels, plays, operas, movies, and conflicts. It’s the only way a dualistic mind, unrenewed by prayer and grace, can perceive reality. It is almost impossible to switch this mind with a short sermon during a Sunday church service.

As long as we remain within a dualistic, win/lose script, Christianity will continue to appeal to self-interested moralisms and myths. It will never rise to the mystical banquet that Jesus offers us. The spiritual path and life itself will be mere duty instead of delight, “jars of purification” instead of 150 gallons of intoxicating wine at the end of the party (John 2:6–10). We will focus on maintaining order by sanctified stories of violence instead of moving toward a higher order of love and healing, which is the heart of the gospel. [1]

The great traditions give name, shape, and ultimate direction to what our heart inherently knows from other sources. This is not new or unorthodox but exactly what Paul taught: “Ever since God created the world, God’s everlasting power and divinity—however invisible—have been there for the mind to see in the things of creation” (Romans 1:20). Similarly, as the Hebrew Scriptures say, “It is not beyond your strength or beyond your reach. It is not in the heavens, so that you need to ask, ‘Who will go up to heaven and bring it down to us?’ Nor is it beyond the seas, so that you need to ask, ‘Who will cross the seas and bring it back to us?’ No, the word is very near to you, it is in your mouth and in your heart” (Deuteronomy 30:11–14). We must honor the infinite mystery of our own life’s journey to recognize God in it. Or is it the other way around? It seems that God is not going to let us get close unless we bring all of ourselves—in love—including our brokenness. That’s why the Good News really is good news. Nothing is wasted. [2]