Gareth Higgins zkoumá, jak naše tendence izolovat se pramení z opravdové potřeby vnitřní kontemplace:

Příběh izolace je nakonec příběhem odloučení: odloučení od sebe navzájem, odloučení od Boha a dobra, odloučení od země a ekosystému, jehož jsme součástí. Je to příběh odloučení dokonce i od nás samotných....

Ježíš přišel, aby všechny příběhy o násilí a ubližování vyvrátil, ne aby je opakoval. Místo aby obhajoval únikové příběhy izolace [jako Jan Křtitel a Esejci], poslal své následovníky do světa, aby byli nositeli pozitivní změny jako sůl, světlo a kvas. Ale i Ježíš někdy potřeboval klid a ticho, a to odhaluje legitimní potřebu, na kterou příběh izolace odpovídá..... Nejde o potřebu zcela se stáhnout ze společenství a nejde o to, že bychom se neměli účastnit skupin, které mají své hranice. To, na co příběh izolace odpovídá (špatně), je potřeba vnitřního života kontemplovat.

Existuje univerzální potřeba nalézt vnitřní prostor a pečovat o něj prostřednictvím praktik kontemplace, které nám mohou umožnit stát se tím, co bychom mohli nazvat pevným mírem.... Některý mír je silný jako mramorový blok. Silným mírem se můžeme stát díky kontemplaci i tváří v tvář hlučící dopravě, lidem na městské ulici nebo bombardování titulními zprávami na našich obrazovkách....

Namísto toho, abychom se stáhli ze světa, ať už jako jednotlivci, skupiny nebo národy, jsme povoláni k tomu, abychom se plně ponořili do míst, kde jsme. Učit se rozeznávat světlo a stín, přinášet to, co máme, a prosit o to, co potřebujeme. Naše kontemplativní praxe jsou vždy způsoby, jak být ve světě živější a aktivnější pro společné dobro.... Když vyměníme izolaci za kontemplaci, zjistíme, že nejde o to, kde žijete nebo s kým žijete, ale jak žijete. Místo osamělého, odděleného, izolacionistického života se můžeme stát kontemplativním životem party nebo nejpohostinnějším poustevníkem. [1]

Autorka a překladatelka Carmen Acevedo Butcherová se podělila o to, jak kontemplace narušuje neužitečné příběhy, které se jí honí hlavou:

Jednou z věcí, které pro mě kontemplace dělá, je to, co Meister Eckhart nazývá Gelassenheit. [2] [Umožňuje mi] pustit se svých vlastních příběhů. Všichni máme v hlavě tyto příběhy ... tyto různé aspekty sebe sama, které neustále vedou vnitřní rozhovor. Když praktikuji kontemplaci, ať už jde o chůzi po ulici ... nebo jen návrat k lásce, nějakým způsobem nechávám své příběhy pro tuto chvíli odejít. Nastává ticho, kdy mohu znovu slyšet to, čemu Beatrice Bruteauová říká "radikální optimismus". [3] Na kontemplaci se mi líbí, že je to něco jako to škrábání desky... kdy se všechno zastaví a vy si řeknete: Počkejte, co to dělám? Kdo jsem? Proč se jen účastním toho vnitřního blábolení ... když bych se mohl ponořit do té skutečné lásky, která je tím, kým jsem já a kým jsou všichni? [4]

Gareth Higgins explores how our tendency to isolate ourselves springs from a genuine need for the inner work of contemplation:

The isolation story is ultimately a story of separation: separation from each other, separation from God and goodness, separation from the earth and the ecosystem of which we are a part. It’s a story of separation even from ourselves.…

Jesus came to subvert all stories of violence and harm, not to repeat them. Instead of advocating escapist stories of isolation [like John the Baptist and the Essenes], he sent his followers into the world to be agents of positive change like salt, light, and yeast. But even Jesus needed peace and quiet sometimes, and this reveals the legitimate need that the story of isolation answers…. It’s not the need to completely withdraw from community, and it’s not that we shouldn’t participate in groups that have boundaries. What the story of isolation answers (poorly) is the need of the inner life for contemplation.

There is a universal need for finding a space inside and tending it through practices of contemplation that can enable us to become what we might call strong peace…. Some peace is as strong as a block of marble. We might become strong peace through contemplation even in the face of roaring traffic, of people on a city street, or the bombardment of headline news on our screens….

Instead of withdrawing from the world, whether as individuals or groups or nations, we are called to be fully immersed in the places we are. Learning to discern light and shadow, bringing what we have and asking for what we need. Our contemplative practices are always ways of being more alive in the world and more active for the common good.… When we exchange isolation for contemplation, we discover it’s not where you live or with whom you live, but how you live. Instead of a lonely, separatist, isolationist life, we can become the contemplative life of the party or the most hospitable hermit. [1]

Author and translator Carmen Acevedo Butcher shares how contemplation disrupts unhelpful stories that run through her mind:

One of the things that contemplation does for me is what Meister Eckhart calls Gelassenheit. [2] [It allows me] to let go of my own stories. We all have these stories going through our minds … these different aspects of ourselves that are always having an inner conversation. When I practice contemplation, whether it’s walking down the street … or just returning to love, somehow, I’m letting go of my stories for the moment. There comes a quiet where I can hear again what Beatrice Bruteau calls that “radicaloptimism.” [3] What I love about contemplation is that it’s kind of like that record scratch … where everything stops and you go, wait, what am I doing? Who am I? Why am I just participating in this blather inside … when I could sink into this real love that is who I am and who everyone is? [4]