Richard Rohr rozšiřuje téma řád-neřád-řád jako vzor odolnosti a víry:

Řád sám o sobě chce obvykle odstranit jakýkoli nepořádek a rozmanitost. Nepořádek sám o sobě nás uzavírá před jakýmkoli prvotním sjednocením, smyslem a nakonec i zdravým rozumem lidí i systémů. K přeuspořádání neboli transformaci lidí a systémů dochází tehdy, když řád a neuspořádanost chápeme tak, že spolupracují. [1]

V Bibli vidím tento vzorec: (1) Začínáme skupinovým myšlením; (2) postupně se posouváme k individualizaci prostřednictvím zkušeností vyvolenosti, selhání a milosti; (3) pak dochází k průlomu do jednotícího vědomí několika málo těch, kteří jsou vedeni a plně procházejí těmito prvními dvěma etapami. Vezměme si Mojžíše, Davida, mnohé proroky, Jóba, Marii, Máří Magdalénu, Pavla a samotného Ježíše. Mohli bychom to také popsat jako (1) Jednoduché vědomí (Řád), (2) Složité vědomí (Nepořádek) a (3) Nejednotné vědomí neboli "jednotnou cestu" (Přeuspořádání).

Jednotná cesta - neboli to, co nazývám Znovuuspořádání - je pro lidi v prvním stadiu Řádu naprosto záhadná a neznámá a pro lidi ve druhém stadiu Nepořádku stále spíše děsivá a hrozivá. Pokud nejsme vycvičeni v důvěře v tajemství a v určité míře tolerance k nejednoznačnosti a utrpení, nepokročíme na duchovní cestě příliš daleko. Ve skutečnosti budeme často utíkat zpět k Řádu, když se nám v Rozkladu bude dařit těžko.

Tak biblická tradice, a zejména Ježíš, chválí víru více než lásku. Proč? Protože víra je tou trpělivostí s tajemstvím, která nám umožňuje vyjednávat o etapách. Jak upozornil Gerald May (1940-2005) v knize The Dark Night of the Soul, umožňuje Bohu, aby nás vedl temnotou - tam, kde Bůh ví a my ne. Jedině tak lze dojít k lásce! Láska je skutečný cíl, ale víra je proces, jak se k němu dostat, a naděje je ochota žít bez předsevzetí a uzavření. Jsou to skutečně "tři věci, které trvají" (1 Kor 13,13).

Mít víru nemusí souviset s tím, že jsme dokonalí. Má co dělat s tím, abychom zůstali ve vztahu, "vydrželi tam", drželi se svazku stejně pevně, jako se Bůh drží nás. Nejde o to být správný, ale být spojený.

Kdysi jsem si při pobytu v ústraní zapsal do deníku:

Jak je od tebe, Bože, dobré, že jsi z pravdy udělal vztah, a ne myšlenku. Nyní je mezi námi dvěma prostor pro růst, pro rozhovor, pro výjimku, pro nekonečné porozumění, které vzniká díky intimitě, pro možnost něco ti vrátit a dát - jako bych ti mohl něco vrátit. Nabízíte možnost zrušit, potěšit, omluvit se, změnit se, odevzdat se. Je tu prostor pro fáze i pro utrpení, pro vzájemnou vášeň i vzájemnou lítost. Je tu prostor pro vzájemnou všehochuť.

To je genialita biblické tradice. Ježíš se nabízí jako "cesta, pravda a život" (Jan 14,6) a najednou se vše stalo sdílením naší osoby namísto jakéhokoli boje o ideje. [3]

Richard Rohr expands on order-disorder-reorder as the pattern of resilience and faith:

Order by itself normally wants to eliminate any disorder and diversity. Disorder by itself closes us off from any primal union, meaning, and eventually even sanity in both people and systems. Reorder, or transformation of people and systems, happens when order and disorder are understood to work together. [1]

I see this pattern in the Bible: (1) We start with group thinking; (2) we gradually move toward individuation through experiences of chosenness, failure, and grace; (3) then there is a breakthrough to unitive consciousness by the few who are led and walk fully through those first two stages. Consider Moses, David, many prophets, Job, Mary, Mary Magdalene, Paul, and Jesus himself. We could also describe it as (1) Simple Consciousness (Order), (2) Complex Consciousness (Disorder), and (3) Non-Dual Consciousness, or “the unitive way” (Reorder).

The unitive way—or what I am calling Reorder—is utterly mysterious and unknown to people in the first Order stage, and still rather scary and threatening to people in the second Disorder stage. If we are not trained in a trust of mystery and some degree of tolerance for ambiguity and suffering, we will not proceed very far on the spiritual journey. In fact, we will often run back to Order when the going gets rough in Disorder.

Thus the biblical tradition, and Jesus in particular, praises faith more than love. Why? Because faith is that patience with mystery that allows us to negotiate the stages. As Gerald May (1940–2005) pointed out in The Dark Night of the Soul, it allows God to lead us through darkness—where God knows and we don’t. This is the only way to come to love! Love is the true goal, but faith is the process of getting there, and hope is the willingness to live without resolution or closure. They are indeed “the three things that last” (1 Corinthians 13:13).

Having faith doesn’t have to do with being perfect. It has to do with staying in relationship, “hanging in there,” holding on to union as tightly as God holds on to us. It’s not a matter of being correct but of being connected.

I once wrote in my journal while on retreat:

How good of you, God, to make truth a relationship instead of an idea. Now there is room between you and me for growth, for conversation, for exception, for the infinite understandings created by intimacy, for the possibility to give back and to give something to you—as if I could give anything back to you. You offer the possibility to undo, to please, to apologize, to change, to surrender. There’s room for stages and for suffering, for mutual passion and mutual pity. There’s room for mutual everything.

That’s the genius of the biblical tradition. Jesus offers himself as “way, truth, and life” (John 14:6), and suddenly it has all become the sharing of our person instead of any fighting over ideas. [3]