Otec Richard definuje odolnost v kontextu křesťanské víry:

Resilience je ve skutečnosti světské slovo pro to, co se náboženství snažilo říci slovem víra. Vždyť i Ježíš zdůrazňoval víru více než lásku. Bez určité schopnosti nechat se unést, důvěřovat, dovolit se nedostaneme na žádné nové místo. Pokud zůstaneme u řádu příliš dlouho a nejsme dostatečně pružní, abychom připustili určitou míru nepořádku, nebudeme chytřejší, jen ztuhneme.

Naneštěstí právě to charakterizuje tolik věřících lidí. Nejsou vůbec odolní. Pak je tu další skupina lidí, kteří se usadili v nepořádku - věří, že neexistuje žádný vzorec, že nic není vždy pravdivé. Je to hluboký cynismus vůči realitě, a to je stejně problematické. Myslím, že taková víra jak v dobrý řád, tak v přijatelný nepořádek - vytváření nového druhu tvůrčího přerodu - je ve skutečnosti poněkud vzácná. [1]

Chceme-li mít víru, růst k lásce, sjednocení, spáse nebo osvícení, musíme se nechat posunout od pořádku k nepořádku a nakonec k novému pořádku.

Nakonec nás náš ideálně uspořádaný vesmír - náš projekt "osobní spásy" [2], jak jej nazval Thomas Merton - musí zklamat a zklame nás, budeme-li upřímní. Zemře nám manželský partner, v dětství nás odmítli na hřišti, zjistíme, že jsme potřební, neuspějeme u zkoušky na vytoužený certifikát nebo si konečně uvědomíme, že mnoho lidí je vyloučeno z našeho vlastního zaslouženého "života, svobody a snahy o štěstí". To je fáze poruchy , neboli to, co křesťané z příběhu Adama a Evy nazývají "pád". V určité podobě je nezbytné , má-li dojít k nějakému skutečnému růstu; pro některé z nás je však toto stadium natolik nepříjemné, že se snažíme utéct zpět k našemu prvnímu stvořenému řádu - i když to zabíjí nás i věci, které milujeme.

Neexistuje žádný nonstop útěk k novému řádu. Různé systémy tomu říkají "osvícení", "exodus", "nirvána", "nebe", "jaro" nebo dokonce "vzkříšení". Přeuspořádání je život na druhé straně smrti, vítězství na druhé straně neúspěchu, radost na druhé straně porodních bolestí. Je to naléhání na to, aby se šlo přes -ne pod, přes nebo kolem. Abychom tam dospěli, musíme snášet nepořádek, učit se z něj a zahrnovat ho, překračovat první naivní řád -ale také ho stále zahrnovat!

Štěstí je duchovním výsledkem a důsledkem odolnosti, plného růstu a zralosti. Proto jej nazývám "přerovnáním řádu". Nakonec jsme ke štěstí dovedeni - cestu k němu nemůžeme najít silou vůle ani chytrostí. Přesto se o to všichni snažíme! Zdá se, že trváme na tom, abychom nerozpoznali univerzální vzorec růstu a změny. Stromy sílí díky větrům a bouřím. Lodě nejsou určeny k tomu, aby zůstávaly ve stálém suchém doku nebo přístavu. Mláďata zvířat musí jejich matky naučit tvrdým způsobům přežití, jinak téměř vždy umírají mladá. Zdá se, že každý z nás se musí sám naučit to, co je dobře skryté, ale i na očích. [3]

Father Richard defines resilience in the context of the Christian faith:

Resilience is really a secular word for what religion was trying to say with the word faith. Even Jesus emphasized faith more than love. Without a certain ability to let go, to trust, to allow, we won’t get to any new place. If we stay with order too long and we’re not resilient enough to allow a certain degree of disorder, we don’t get smarter, we just get rigid.

Unfortunately, this is what characterizes so many religious people. They’re not resilient at all. Then there’s another set of people who have settled down in disorder—believing there’s no pattern, there’s nothing always true. It’s a deep cynicism about reality, and that’s equally problematic. I think such faith in both good order and acceptable disorder—creating a new kind of creative reorder—is actually somewhat rare. [1]

To have faith, to grow toward love, union, salvation, or enlightenment, we must be moved from order to disorder and then ultimately to reorder.

Eventually our ideally ordered universe—our “personal salvation” project [2], as Thomas Merton called it—must and will disappoint us, if we are honest. Our spouse dies, we were rejected on the playground as a child, we find out we’re needy, we fail an exam for a coveted certification, or we finally realize that many people are excluded from our own well-deserved “life, liberty, and the pursuit of happiness.” This is the disorder stage, or what Christians call from the Adam and Eve story the “fall.” It is necessary in some form if any real growth is to occur; but some of us find this stage so uncomfortable we try to flee back to our first created order—even if it is killing us and the very things we love.

There is no nonstop flight to reorder. Various systems call it “enlightenment,” “exodus,” “nirvana,” “heaven,” “springtime,” or even “resurrection.” Reorder is life on the other side of death, the victory on the other side of failure, the joy on the other side of the pains of childbirth. It is an insistence on going through—not under, over, or around. To arrive there, we must endure, learn from, and include disorder, transcending the first naïve order—but also still including it!

Happiness is the spiritual outcome and result of resilience, full growth, and maturity. This is why I am calling it “reorder.” Ultimately, we are taken to happiness—we cannot find our way there by willpower or cleverness. Yet we all try! We seem insistent on not recognizing the universal pattern of growth and change. Trees grow strong by reason of winds and storms. Boats are not meant to stay in permanent dry dock or harbor. Baby animals must be educated by their mothers in the hard ways of survival, or they almost always die young. It seems that each of us has to learn on our own what is well hidden but also in plain sight. [3]