Otec Richard vysvětluje, jak nám život s paradoxem může otevřít cestu k prožívání Božího tajemství:

Otázka, kterou si musíme položit, zní: "Jak prožíváme rozpory?". Žít je -, ne je jen snášet nebo se zbavovat napětí tím, že je rychle vyřešíme. Chvíle, kdy se setkáváme se svými rozpory nebo s nimi počítáme, jsou často zlomovými okamžiky, příležitostmi ke vstupu do hlubšího Božího tajemství. Záměrně používám slovo tajemství , abych poukázal na hloubku, otevřenou budoucnost, nesmírnou svobodu, druh krásy a pravdy, kterou nelze plně vyslovit ani definovat.

Mnozí mystici hovoří o prožitku Boha jako o pádu do propasti a zároveň o uzemnění. Zní to jako rozpor, ale když si dovolíme spadnout do propasti - do skrytosti, neomezenosti, nepoznatelnosti, prázdnoty bez hranic - zjistíme, že je to nějakým způsobem bohatá, podporující, objímající prostorovost, kde si nemusíme klást otázky (ani odpovídat), zda máme pravdu, nebo ne. Jsme drženi, a tak se nemusíme snažit "držet" pohromadě. Zamyslete se nad tím, prosím.

To by mohl být konečný paradox prožívání Boha: "Pád do rukou živého Boha" (Žid 10,31). Když se mu dokážeme odevzdat a nebojujeme s ním ani ho nevysvětlujeme, je pád do propasti paradoxně zkušeností země, skály, základu. To je naprosto kontraintuitivní. Naše dualistická, logická mysl nás tam nemůže dostat. Lze to poznat pouze zkušenostně. Proto mystici pro tuto zkušenost používají velkolepé metafory - žádná z nich není adekvátní ani dokonalá.

Mystika není něco, co nemůžeme poznat. Tajemství je nekonečná poznatelnost na mnoha různých úrovních. Žít uvnitř takové nekonečné poznatelnosti je nakonec útěchou, základem konečné podpory, bezpečí, neomezené lásky a věčné péče. Obvykle nám to zabere velkou část života, než se k tomu dostaneme; to je jistě to, co máme na mysli, když říkáme "růst" ve víře. Každá duše se to musí naučit sama, snad jí v tom pomůže pozorování jiných lidí plných víry.

Zdrojem duchovní moudrosti je trpělivé držení otázek a rozporů, mnohem více než hledání rychlých jistot, spěchání s uzavřením nebo odsouzením, jak to chce ego a dualistická mysl. Ego chce vědět, že má pravdu. Chce stát na své vlastní "pevné" půdě - nikoli na tajemné pevné půdě propasti. Proto tolik náboženství zůstává nezralých a často se v nich ukrývají lidé, kteří chtějí mít vše pod kontrolou, namísto lidí vycvičených v tom, aby se vzdali kontroly ve prospěch Milující Přítomnosti.

Zralý přítel nebo dobrý duchovní vůdce nás bude doprovázet, když se budeme učit, jak vyjednávat s temnotou, jak ji přečkat, jak vydržet, jak žít v liminálním nebo prahovém prostoru. Dualistická mysl to prostě neumí. Dualistická mysl si neumí poradit s paradoxem, ale neduální mysl ano. Ve skutečnosti si v záhadách téměř libuje a vyžívá se v nich. Neduální vědomí je doma uvnitř propasti.

Father Richard explains how living with paradox can open us to experience the mystery of God:

The question we must ask ourselves is, “How do we live the contradictions?” Live them—not just endure them or relieve ourselves from the tension by quickly resolving them. The times when we meet or reckon with our contradictions are often turning points, opportunities to enter into the deeper mystery of God. I’m deliberately using the word mystery to point to depth, an open future, immense freedom, a kind of beauty and truth that cannot be fully spoken or defined.

Many mystics speak of the God-experience as simultaneously falling into an abyss and being grounded. This sounds like a contradiction, but when we allow ourselves to fall into the abyss—into hiddenness, limitlessness, unknowability, a void without boundaries—we discover it’s somehow a rich, supportive, embracing spaciousness where we don’t have to ask (or answer) the questions of whether we’re right or wrong. We’re being held and so do not need to try to “hold” ourselves together. Please reflect on that.

This might be the ultimate paradox of the God-experience: “falling into the hands of the living God” (Hebrews 10:31). When we can give ourselves to it and not fight it or explain it, falling into the abyss is ironically an experience of ground, of the rock, of the foundation. This is totally counterintuitive. Our dualistic, logical mind can’t get us there. It can only be known experientially. That’s why the mystics use magnificent metaphors—none of them adequate or perfect—for this experience.

Mystery is not something we can’t know. Mystery is endless knowability on many different levels. Living inside such endless knowability is finally a comfort, a foundation of ultimate support, security, unrestricted love, and eternal care. It usually takes much of our life to get there; it’s surely what we mean by “growing” in faith. Each soul must learn on its own, hopefully aided by observing other faith-filled people.

The source of spiritual wisdom is to hold questions and contradictions patiently, much more than to find quick certitudes, to rush to closure or judgment as the ego and dualistic mind want to do. The ego wants to know it is right. It wants to stand on its own self-created “solid” ground—not the mysterious solid ground of the abyss. This is why so much religion remains immature and is often a hiding place for people who want to be in control instead of people trained in giving up control to a Loving Presence.

A mature friend or a good spiritual director will companion us as we learn how to negotiate the darkness, how to wait it out, how to hold on, how to live in liminal or threshold space. The dualistic mind just doesn’t know how to do that. The dualistic mind cannot deal with paradox, but the nondual mind can. In fact, it almost relishes and revels in mystery. Nondual consciousness is at home inside of the abyss.