V kázání, které pronesl na podzim roku 2014, krátce po zastřelení Michaela Browna a týdnech protestů ve Fergusonu ve státě Missouri, hovořil Rev. Dr. Otis Moss III o jedinečném způsobu, jakým černošští Američané udržují napětí mezi zoufalstvím a nadějí:

Je to zvláštní záležitost být černochem a žít v Americe, a ještě zvláštnější je být černochem a věřícím člověkem v těchto teprve vznikajících Spojených státech, nést s sebou břemeno sociálně konstruované ideje zvané rasa , a přesto být naplněn božsky inspirovaným mandátem k odstranění všech omezení lidské duše. Být černochem znamená, že jste se narodili s bluesovou písní vytetovanou na srdci, a zároveň ve vaší duši stále dřímá gospelový křik, který se chystá vyjít ven.

Jinak by se to dalo říct tak, že žijeme s potlačením a zjevením, které zároveň plavou ve stejném přítoku našeho ducha. Pro postmoderní osobnost, pro tisíciletého poutníka, není nic matoucího, než když musí existovat mezi podivným životem, kdy se neustále zabývá svým blues a evangeliem. Šílenství a služba, chaos a Kristus. Můj otec to slyšel říkat jednoho staršího v Georgii. Když se jí zeptal: "Jak se ti daří, matko?", odpověděla: "Žiji mezi Ach, Pane a Děkuji ti, Ježíši."

Většinou mnozí z nás žijí někde mezi, ne úplně na "Ó Pane" a ne úplně na "Děkuji ti, Ježíši", ale někde mezi tím. Pokud se rozhodnete být vědomí a pochopit fungující systém, studovat dějiny represe, vědět, co způsobí nenávist, když se obrátí dovnitř na vlastního ducha, zkoumat síly konzumu, udělat si obrázek o kolonialismu, pochopit kořeny imperialismu a začít dekonstruovat mocnosti. V určitém okamžiku zjistíte, že se opíráte o Blues, čelíte zoufalství a přemýšlíte, zda to nemáte vzdát.

Moss nabízí příklad Rosy Parksové (1913-2005) jako někoho, kdo čelil zoufalství a zvolil si naději a nenásilnou akci. Mossová káže:

Těm z vás, kteří propadli cynismu a myslí si, že "to nejde" a že "nic nepůjde", řeknu, že až zítra v pondělí ráno vstanete, bude první prosinec. To pro vás nic neznamená, ale dovolte mi to rozebrat, protože byste měli křičet každého prvního prosince. Prvního prosince byl den, kdy ... Rosa Parksová usedla, abyste mohli vstát.

Když zítra vstanete, řekněte: "Bože, děkuji ti za Rosu. Že se mohla posadit, abych já mohl vstát." "To je pravda. A jen Bůh vás může naučit dělat dvě věci, které zní protichůdně, zároveň, že si sedla a zároveň vstala. Naše dějiny musí být posvátné.

In a sermon preached in the fall of 2014, shortly after the shooting of Michael Brown and weeks of protests in Ferguson, Missouri, Rev. Dr. Otis Moss III spoke about the unique way Black Americans hold the tension between despair and hope:

It’s a strange affair to be Black and live in America, and even stranger to be Black and a person of faith in these yet-to-be-United States, to carry around the burden of a socially constructed idea called race and yet be filled with a divinely inspired mandate to eradicate all limitations to the human soul. Being Black means you are born with a Blues song tattooed on your heart, and at the same time you still have a Gospel shout that is welling up in your soul about to come out.

Another way to say it is that we live with repression and revelation simultaneously swimming in the same tributary of our spirit. There is nothing more confusing to the postmodern personality, to the millennial sojourner, than to have to exist between the strange life of dealing with your Blues and Gospel all the time. Madness and ministry, chaos and Christ. My father heard an elder in Georgia say it this way. When he asked her, “How are you doing, Mother?” she said, “I’m living between Oh Lord and Thank you, Jesus.”

For the most part, many of us are living in between, not quite at “Oh Lord” and not quite at “Thank you, Jesus,” but somewhere in between. If you choose to be conscious and understand the system at work, study the history of repression, know what hate will do when it’s turned inward onto your own spirit, examine the forces of consumption, get a picture of colonialism, understand the root of imperialism, and begin to deconstruct the powers that be. At some point, you will find yourself leaning upon the Blues and facing despair, and wondering if you should give up.

Moss offers the example of Rosa Parks (1913–2005) as someone who faced despair and chose hope and nonviolent action. Moss preaches:

For those of you who have fallen into a level of cynicism, thinking that we “cannot” and “nothing will work,” let me tell you, when you get up tomorrow on Monday morning, it will be December first. That means nothing to you, but let me break it down, because you should shout every December first. December first was the day … Rosa Parks sat down so you could stand up.

When you get up tomorrow, you say, “God, I thank you for Rosa. That she could sit down so I could stand up.” And only God can teach you to do two things that sound contradictory at the same time, that she sat down and stood up at the same time. We must make our history sacred.