Vše, co je skryté, vše, co je jasné, jsem poznal, poučen Moudrostí.... V ní je duch inteligentní, svatý, jedinečný, mnohotvárný, jemný, činný, pronikavý, nezkalený, jasný, nezranitelný, laskavý, ... spolehlivý, neochvějný, všemocný, všepronikající.... Proniká a prostupuje všemi věcmi. Je neposkvrněným zrcadlem Boží činné moci.... Ona činí všechny věci novými. V každé generaci přechází do svatých duší. -Moudrost 7,21-24.26.27, Jeruzalémská bible  

Richard Rohr věří, že moudrost vzniká ze života s paradoxem.

Kdykoli učím, nesnažím se měnit ničí dogmata nebo přesvědčení, ale pouze mysl, s níž tato dogmata chápe. Tato nová mysl souvisí s tím, že vidí a myslí paradoxně - chápe pravdu něčeho, co se zdá být v rozporu. Velká dogmata církve jsou téměř vždy zcela paradoxní: Bůh je jeden a tři, eucharistie je chléb a Ježíš. Protože paradox podkopává duální myšlení v jeho kořenech, dualistická mysl okamžitě napadá paradox jako slabé myšlení nebo zmatek, který je jaksi oddělený a podřízený tvrdé logice. Moderní fenomén fundamentalismu vykazuje téměř naprostou neschopnost vypořádat se s paradoxem a ukazuje, jak moc jsme ustoupili. Církev se dnes snaží dohnat to, co mystici věděli odjakživa a co dnes učí i velcí vědci.

Dějiny spirituality nám říkají, že se musíme naučit přijímat paradoxy, jinak nikdy nebudeme nic milovat ani správně vidět. Výše uvedená pasáž personifikující Moudrost je pronikavým popisem toho, jak člověk vidí paradoxně a kontemplativně.

Každý z nás se musí naučit žít s paradoxy, jinak nedokáže žít klidně a šťastně ani jediný den svého života. Ve skutečnosti se dokonce musíme naučit milovat paradox, jinak nikdy nebudeme moudří, shovívaví a nebudeme mít trpělivost dobrých vztahů. "Nezakalená zrcadla", jak říká Moudrost, přijímají celý obraz, který vždy zahrnuje temnotu, světlo a jemné odstíny světla, které dělají tvar, formu, barvu a strukturu krásnou.

Realita je paradoxní. Jsme-li upřímní, vše je střetem protikladů a na této stvořené zemi není nic, co by nebylo zároveň směsicí dobrého a špatného, užitečného a neužitečného, láskyplného a šíleného, živého a umírajícího. Svatý Augustin to nazval "pašijovým tajemstvím".

Západní křesťanství má tendenci objektivizovat paradoxy v dogmatických výrocích, které vyžadují mentální souhlas namísto jakéhokoli vnitřního prožitku zjeveného tajemství. My tyto paradoxy "uctíváme" alespoň v živé srážce protikladů, kterou nazýváme Ježíš. Tento přístup však má tendenci nedávat lidem základní princip, který nás Ježíš, Kristus, přišel naučit o životě a o nás samých. Ježíš jako ikona Kristova vědomí (1 Kor 2,16) je samotným vzorem totálního paradoxu: lidský a zároveň božský, fyzický a zároveň duchovní, zabitý a zároveň živý, bezmocný a zároveň mocný.

Ježíš zjevuje velké kosmické tajemství a vyzývá nás, abychom stejnou pravdu viděli v sobě i v celém stvoření.

All that is hidden, all that is plain, I have come to know, instructed by Wisdom…. Within her is a spirit intelligent, holy, unique, manifold, subtle, active, incisive, unsullied, lucid, invulnerable, benevolent, … dependable, unperturbed, almighty, all-surveying…. She pervades and permeates all things. She is the untarnished mirror of God’s active power.… She makes all things new. In each generation she passes into holy souls. —Wisdom 7:21–24, 26, 27, Jerusalem Bible  

Richard Rohr believes wisdom arises from living with paradox.

Whenever I teach, I am not trying to change anyone’s dogmas or beliefs, but only the mind with which they understand those dogmas. This new mind has everything to do with seeing and thinking paradoxically—grasping the truth of something that seems a contradiction. Great dogmas of the church are almost always totally paradoxical: Jesus is human and divine, Mary is virgin and mother, God is one and three, Eucharist is bread and Jesus. Because paradox undermines dual thinking at its root, the dualistic mind immediately attacks paradox as weak thinking or confusion, somehow separate from and inferior to hard logic. The modern phenomenon of fundamentalism displays an almost complete incapacity to deal with paradox, and shows how much we’ve regressed. Today the church is trying to catch up to what mystics have always known, and great scientists now teach as well.

The history of spirituality tells us we must learn to accept paradoxes, or we will never love anything or see it correctly. The above passage personifying Wisdom is an insightful description of how one sees paradoxically and contemplatively.

Each of us must learn to live with paradox, or we cannot live peacefully or happily even a single day of our lives. In fact, we must even learn to love paradox or we will never be wise, forgiving, or possessing the patience of good relationships. “Untarnished mirrors,” as Wisdom says, receive the whole picture, which always includes the darkness, the light, and subtle shadings of light that make shape, form, color, and texture beautiful.

Reality is paradoxical. If we’re honest, everything is a clash of contradictions, and there is nothing on this created earth that is not a mixture at the same time of good and bad, helpful and unhelpful, endearing and maddening, living and dying. St. Augustine called this the “paschal mystery.”

Western Christianity has tended to objectify paradoxes in dogmatic statements that demand mental agreement instead of any inner experience of the mystery revealed. At least we “worship” these paradoxes in the living collision of opposites we call Jesus. But this approach tends not to give people the underlying principle that Jesus, the Christ, has come to teach us about life and about ourselves. Jesus, as the icon of Christ consciousness (1 Corinthians 2:16), is the very template of total paradox: human yet divine, physical yet spiritual, killed yet alive, powerless yet powerful.

Jesus reveals the great cosmic mystery and calls us to see the same truth in ourselves and all of creation.