Autorka Debie Thomasová se zamýšlí nad paradoxem Ježíšova podobenství o plevelu a pšenici:

V Matoušově evangeliu [13,24-30] nás Ježíš vyzývá, abychom se odvážně opřeli do paradoxu. Hospodář zasévá na svém poli semena. Zatímco všichni spí, na pole se vplíží nepřítel, zaseje mezi pšenici plevel a odejde. Když rostliny vzejdou, hospodářovi služebníci jsou zmateni. "Mistře, copak jsi na svém poli nezasel dobré semeno?" ..... Odkud se vzal ten plevel?" Hospodář je neušetří pravdy: "To udělal nepřítel" (13,27-28).

Když se však služebníci nabídnou, že plevel vytrhají, hospodář je zarazí. "Ne, protože při sběru plevele byste spolu s ním vytrhali i pšenici. Nechte je obě růst společně až do sklizně. V době žní nařídím svým žencům, aby plevel posbírali, svázali a spálili, a pak pšenici shromáždím do své stodoly." (13,29-30)

Při úvahách o tomto podobenství vidím, že Ježíš žádá své následovníky, aby zdánlivě protichůdné pravdy drželi v napětí. První: zlo je skutečné, škodlivé a je mezi námi. Za druhé: naše reakce na zlo musí zahrnovat jak uznání, tak zdrženlivost....

Mám sklon rozčilovat se nad plevelem. Plevel v mém vlastním životě i plevel v životě ostatních lidí. Mám sklon být horlivý, kázat a horlit za čistotu pole. Posedlý poctivostí hospodáře. Netrpělivý o rychlou a čistou sklizeň.

Stejně jako služebníci mám i já sklon vést spíše sebejistě než pokorně, pokud jde o morální zahradničení: "Ježíši, věř mi, vím, jak oddělit plevel od pšenice. Pusť mě k tomu, prosím, a já ti to pole v mžiku vyčistím!"

Ježíš však říká ne. "Ne" a "počkej". Ježíš trvá na trpělivosti, pokoře a zdrženlivosti, pokud jde o hlídání hranic pole. Žádá nás, i když uznáváme zhoubnou realitu zla, abychom přijali jeho načasování místo našeho, pokud jde o jeho zničení. Proč? Protože není možné, abychom hlídali pšeničné pole, aniž bychom poškodili pšenici. Neexistuje způsob, jak se zbavit všeho špatného, aniž bychom narušili vše dobré. Když spěcháme před Bohem a začneme trhat plevel ... škodíme sobě i poli. Naše upřímnost se zvrhne v aroganci. Naše láska se mění v odsuzování. Naše svatost se mění v pokrytectví. Pole trpí.

Tomáš chápe, že Ježíš nás vyzývá, abychom se drželi paradoxu:

Zlo je skutečné, škodlivé a je mezi námi a naše vlastní reakce na zlo musí zahrnovat jak uznání, tak zdrženlivost.

Pokud vás tato dvojznačnost znepokojuje, pak nezapomeňte, že nás podpírá Bůh, který je příliš velký na jednorozměrné pravdy, a to je dobrá věc. Nejde o to, že bychom udrželi paradox, ale o to, že paradox drží nás. Drží nás na hlubokém místě. Na dostatečně hlubokém místě. Velkorysém místě. Ačkoli my se možná paradoxu bojíme, Bůh se ho nebojí. Jsme v bezpečí, dokonce i v rozporech. Možná plevelně, ale bezpečně.

Author Debie Thomas considers the paradox of Jesus’ parable of the weeds and wheat:

In the Gospel of Matthew [13:24–30], Jesus invites us to lean courageously into paradox. A householder plants seeds in his field. While everyone is asleep, an enemy sneaks onto the field, sows weeds among the wheat, and goes away. When the plants come up, the householder’s servants are baffled. “Master, did you not sow good seed in your field?…. Where did these weeds come from?” The householder doesn’t spare them the truth: “An enemy has done this” (13:27–28).

But when the servants offer to tear up the weeds, the householder stops them. “No, for in gathering the weeds you would uproot the wheat along with them. Let them both grow together until the harvest. At harvest time, I’ll instruct my reapers to collect, bundle, and burn the weeds, and then I’ll gather the wheat into my barn” (13:29–30).

As I ponder this parable, I see Jesus asking his followers to hold seemingly contradictory truths in tension. One: evil is real, noxious, and among us. Two: our response to evil must include both acknowledgment and restraint….

I tend to get worked up about weeds. Weeds in my own life, and weeds in other people’s. I tend to get eager, preachy, and zealous for the purity of the field. Possessive about the integrity of the householder. Impatient for a quick, clean harvest.

Also, like the servants, I tend to lead with confidence rather than humility when it comes to moral gardening: “Jesus, trust me, I know how to separate the weeds from the wheat. Let me at it, please, and I’ll have that field cleared for you in no time!”

But Jesus says no. “No” and “wait.” Jesus insists on patience, humility, and restraint when it comes to patrolling the borders of the field. He asks us, even as we acknowledge the pernicious reality of evil, to accept his timing instead of ours when it comes to destroying it. Why? Because there is no way we can police the wheat field without damaging the wheat. There is no way we can rid ourselves of everything bad without distorting everything good. When we rush ahead of God and start yanking weeds … we do harm to ourselves and to the field. Our sincerity devolves into arrogance. Our love devolves into judgment. Our holiness devolves into hypocrisy. The field suffers.

Thomas understands that Jesus calls us to be held in paradox:

Evil is real, noxious, and among us, and our own response to evil must include both acknowledgment and restraint.

If this ambiguity worries you, then remember that we are braced by a God who is too big for one-dimensional truths, and this is a good thing. It’s not that we hold paradox; it’s that paradox holds us. We are held in a deep place. An ample place. A generous place. Though we might fear paradox, God does not. We’re safe, even in the contradictions. Weedy, perhaps, but safe.