Richard Rohr píše, že udržování napětí paradoxu nám pomáhá růst ve vědomí a lásce.

Všechna velká náboženství na vyspělejších úrovních se učí a vyučují jinému vědomí, které nazýváme kontemplativní mysl, neduální mysl nebo Kristova mysl. Úrovně duchovního vývoje začínají dualistickým, vylučujícím, buď/anebo myšlením a stávají se stále více neduálními, což umožňuje hlubší, širší, moudřejší, inkluzivnější a láskyplnější způsob vidění.

Máme-li žít na této Zemi, nemůžeme obejít nezbytné napětí, které spočívá v udržování protikladů a nesrovnalostí pohromadě. Každodenní běžné zkušenosti nás učí nedvojnosti způsobem, který není teoretický ani abstraktní. Stává se zřejmou ve všem a v každém, v každé myšlence a každé události, téměř skrytou na první pohled. Vše stvořené je smrtelné a omezené, a pokud se díváme dostatečně dlouho, i paradoxní. Paradoxem myslím něco, co zpočátku vypadá rozporuplně nebo nemožně, ale v jiném rámci nebo na jiné úrovni je ve skutečnosti hluboce pravdivé.

Mluvím o pouhém udržení napětí, nikoliv nutně o nalezení řešení nebo uzavření paradoxu. Musíme souhlasit s tím, že budeme žít bez řešení, alespoň po určitou dobu. To je pro většinu lidí velmi obtížné, z velké části proto, že jsme nebyli naučeni, jak to mentálně nebo emocionálně dělat. Nevěděli jsme, že to umíme - nebo bychom dokonce měli umět. Jak zřejmě říká Pavel (parafrázuji), naděje by nebyla takovou ctností, jakou je, kdyby nás vedla k rychlému uzavření a nemuseli jsme na ni "trpělivě čekat" (Římanům 8,24-25).

Myslím si, že otevření se tomuto vyčkávání je samotným názvem a popisem víry. Bohužel v křesťanství se víra do značné míry stala vírou v pravdivost či nepravdivost věcí (intelektuální souhlas), místo aby lidem dávala konkrétní postupy, aby se sami uměli otevřít (víra), vydržet (naděje) a nechat se naplnit z jiného zdroje (láska).

Musíme přejít od náboženství založeného na víře k náboženství založenému na praxi, jinak se toho změní jen málo. Budeme se pouze nadále dohadovat o tom, čemu máme věřit a kdo jsou nevěřící. Potřebujeme kontemplativní praktiky, abychom uvolnili své egoistické lpění na jistotě a přeškolili svou mysl k pochopení moudrosti paradoxu. [1]

Kontemplativní modlitba je z velké části jen přítomnost: udržování napětí místo toho, abychom o něm vůbec mluvili, nabízení okamžiku Bohu místo toho, abychom ho fixovali slovy a myšlenkami, milování skutečnosti takové, jaká je, místo toho, abychom ji plně pochopili. V našem každodenním životě se tato modlitba nejčastěji vyjadřuje jako ochota říci "nevím". Nesmíme tlačit na řeku, musíme jen důvěřovat, že už jsme v řece a Bůh je jistý tok a proud.

To může znít neprakticky, ale cesta víry není cestou efektivity. Tolik věcí v životě je jen otázkou naslouchání a čekání a užívání si rozpínavosti, která z takové ochoty držet se plyne. [2]

Richard Rohr writes that holding the tension of paradox helps us grow in consciousness and love.

All the great religions at the more mature levels learn and teach a different consciousness, which we call the contemplative mind, the nondual mind, or the mind of Christ. The levels of spiritual development begin with dualistic, exclusionary, either/or thinking and become increasingly nondual, allowing for a deeper, broader, wiser, more inclusive and loving way of seeing.

If we are to live on this Earth, we cannot bypass the necessary tension of holding contraries and inconsistencies together. Daily ordinary experiences teach us nonduality in a way that is not theoretical or abstract. It becomes obvious in everything and everybody, every idea and every event, almost hidden in plain sight. Everything created is mortal and limited and, if we look long enough, paradoxical. By paradox, I mean something that initially looks contradictory or impossible, but in a different frame or at a different level is in fact deeply true.

I am talking about just holding the tension, not necessarily finding a resolution or closure to paradox. We must agree to live without resolution, at least for a while. This is very difficult for most people, largely because we have not been taught how to do this mentally or emotionally. We didn’t know we could—or even should. As Paul seems to say (and I paraphrase), hope would not be the virtue that it is if it led us to quick closure and we did not have to “wait for it with patience” (Romans 8:24–25).

I think opening to this holding pattern is the very name and description of faith. Unfortunately, in Christianity, faith largely became believing things to be true or false (intellectual assent) instead of giving people concrete practices so they could themselves know how to open up (faith), hold on (hope), and allow an infilling from another Source (love).

We must move from a belief-based religion to a practice-based religion, or little will change. We will merely continue to argue about what we are supposed to believe and who the unbelievers are. We need contemplative practices to loosen our egoic attachment to certainty and retrain our minds to understand the wisdom of paradox. [1]

Contemplative prayer is largely just being present: holding the tension instead of even talking it through, offering the moment to God instead of fixing it by words and ideas, loving reality as it is instead of understanding it fully. In our daily lives, this prayer is most commonly articulated as a willingness to say, “I don’t know.” We must not push the river, we must just trust that we are already in the river, and God is the certain flow and current.

That may sound impractical, but the way of faith is not the way of efficiency. So much of life is just a matter of listening and waiting and enjoying the expansiveness that comes from such willingness to hold. [2]