Dejte mi místo, kde budu stát, a já pohnu celou zemí pomocí páky. -Archimedes

Richard Rohr používá obrazy páky a místa k stání, aby vysvětlil, proč společenská transformace potřebuje jak akci, tak kontemplaci:

Archimedes, řecký filozof a matematik ze třetího století před naším letopočtem, si všiml, že páka vyvážená na správném místě, na správném opěrném bodě, může pohybovat úměrně mnohem většími závažími, než je skutečně působící síla. Vypočítal, že pokud se páka natáhne dostatečně daleko a opěrný bod zůstane pevně umístěn blízko Země, dokáže i malé závaží na jednom konci pohnout světem na druhém konci.

Pevný bod je naším místem, na kterém stojíme. Je to kontemplativní postoj: stabilní, soustředěný, vyrovnaný a zakořeněný. Abychom mohli být kontemplativní, musíme mít od světa mírný odstup, abychom měli čas na odstup od běžných záležitostí, na kontemplaci, na odchod do toho, co Ježíš nazývá naším "soukromým pokojem" (Mt 6,6). Zároveň však musíme zůstat světu docela blízko, milovat ho, cítit jeho bolest a radost jako svou bolest a svou radost. Jinak se náš odstup může stát formou eskapismu.

Pravá kontemplace, jak říkají velcí učitelé, je skutečně zcela přízemní a praktická a nevyžaduje život v klášteře. Je to však zcela jiný způsob přijímání okamžiku, a tedy celého života. Abychom byli schopni "pohnout světem", potřebujeme určitý odstup a odpoutání od rozptýlení a iluzí masové kultury a falešného já. Kontemplace staví na tvrdém dně skutečnosti - takové, jaká je - bez ideologie, popírání nebo fantazie.

Naneštěstí mnozí z nás nemají pevné místo, kde by mohli stát, opěrný bod kritického odstupu, a tak nemůžeme najít své páky neboli skutečné "dodávkové systémy", jak je nazývá Bill Plotkin [1], pomocí nichž bychom mohli pohnout svým světem. Nemáme stálost duchovní praxe, která by udržovala náš zrak bystrý a živý. Ti, kdo mají dostatek příležitostí k duchovní praxi - například ti v klášterech -, často nemají přístupový bod mimo samotné náboženství, z něhož by mohli promlouvat nebo sloužit velké části našeho světa. Potřebujeme ve světě systém dodávek, který by nám poskytl kapacitu pro budování mostů a propojování životních bodů.

K opravdové duchovní autoritě je nutný určitý stupeň vnitřní zkušenosti, ale potřebujeme také nějakou formu vnějšího potvrzení. Potřebujeme být bráni vážně jako kompetentní a angažovaní jedinci, a ne jen jako "vnitřní" lidé. Mohl by tím snad Ježíš myslet to, že máme být zároveň "moudří jako hadi a nevinní jako holubice" (Mt 10,16)? Bůh nám nabízí tichý, kontemplativní pohled; Bůh nás také volá k prorocké a kritické angažovanosti v bolesti a utrpení našeho světa - obojí zároveň. To je v Ježíšově životě a službě tak zřejmé, že se divím, proč se o tom dosud neučilo jako o podstatné součásti křesťanství.

Give me a place to stand, and I will move the whole earth with a lever. —Archimedes

Richard Rohr uses images of a lever and a place to stand to explain why social transformation needs both action and contemplation:

Archimedes, a third-century BCE Greek philosopher and mathematician, noticed that a lever balanced in the correct place, on the correct fulcrum, could move proportionally much greater weights than the force actually applied. He calculated that if the lever stretched far enough and the fulcrum point remained fixed close to Earth, even a small weight at one end would be able to move the world at the other.

The fixed point is our place to stand. It is a contemplative stance: steady, centered, poised, and rooted. To be contemplative, we have to have a slight distance from the world to allow time for withdrawal from business as usual, for contemplation, for going into what Jesus calls our “private room” (Matthew 6:6). However, we have to remain quite close to the world at the same time, loving it, feeling its pain and its joy as our pain and our joy. Otherwise, our distance can become a form of escapism.

True contemplation, the great teachers say, is really quite down to earth and practical, and doesn’t require life in a monastery. It is, however, an utterly different way of receiving the moment, and therefore all of life. In order to have the capacity to “move the world,” we need some distancing and detachment from the diversionary nature and delusions of mass culture and the false self. Contemplation builds on the hard bottom of reality—as it is—without ideology, denial, or fantasy.

Unfortunately, many of us don’t have a fixed place to stand, a fulcrum of critical distance, and thus we cannot find our levers, or true “delivery systems,” as Bill Plotkin calls them [1], by which to move our world. We do not have the steadiness of spiritual practice to keep our sight keen and alive. Those who have plenty of opportunities for spiritual practice—for example, those in monasteries—often don’t have an access point beyond religion itself from which to speak or to serve much of our world. We need a delivery system in the world to provide the capacity for building bridges and connecting the dots of life.

Some degree of inner experience is necessary for true spiritual authority, but we need some form of outer validation, too. We need to be taken seriously as competent and committed individuals and not just “inner” people. Could this perhaps be what Jesus means by being both “wise as serpents and innocent as doves” (Matthew 10:16)? God offers us quiet, contemplative eyes; God also calls us to prophetic and critical involvement in the pain and sufferings of our world—both at the same time. This is so obvious in the life and ministry of Jesus that I wonder why it has not been taught as an essential part of Christianity.