Pro teoložku Sallie McFagueovou (1933-2019) je čelení pravdě o světových krizích prvním krokem k láskyplnému jednání a změně.

Jistě, nejtěžší úkol, který před námi stojí, když si konečně uvědomíme svou odpovědnost za zdraví planety, lze shrnout do jednoho malého slova: naděje. Je vůbec možné nějakou mít? Čím více se dozvídáme o klimatických změnách - o apokalyptické budoucnosti, která nás čeká, pokud neprovedeme hluboké a rychlé změny ve využívání fosilních paliv - tím zoufalejší jsme.... Zdá se, že my lidé nemáme vůli žít jinak - spravedlivě a udržitelně - v míře nezbytné pro záchranu sebe i naší planety. Nejtěžší překážkou, kterou je třeba překonat, je tedy náš vlastní nedostatek naděje. Tuto otázku nelze odsunout stranou. Je důležité podívat se pravdě do očí....

Nebude to svět, kde bude jednoduše méně vody, více tepla a méně druhů rostlin a živočichů; bude to spíše svět násilných třídních válek o zdroje, rozpadu civilizace na všech úrovních a konce některých aspektů běžného života, které jsme očekávali.... 

Musíme nechat naši představivost, aby začala žít ve světě, o kterém nám odpovědná věda říká, že bude naším osudem, pokud brzy nedojde k drastickým změnám. Musíme to udělat proto, abychom si uvědomili, kde skutečně spočívá naše naděje - ne v nás, ale v síle lásky a obnovy, která žije ve vesmíru, v Duchu svatém, v Duchu Božím [a v naší spolupráci s Duchem].

McFague popisuje naději naplněnou vírou, která zakládá naši angažovanost v hořícím světě:

Přemýšlíme-li o základu naší naděje, připomeňme si, kdo je Bůh. Musíme a můžeme změnit své způsoby života, žít spravedlivě a udržitelně na naší planetě, a to kvůli Bohu, nikoli kvůli sobě. Naděje, kterou máme, spočívá v radikální transcendenci Boha.... Boží transcendence - Boží moc tvořivé, vykupující a udržující lásky - je nám bližší než my sami sobě. Bůh je prostředím, zdrojem moci a lásky, v němž existuje náš svět, náš křehký, chátrající svět. Svět není ponechán sám sobě, ani Bůh není "navíc" k ničemu, ke všemu. Naopak, Bůh je život, láska, pravda, dobrota a krása, které vesmír posilují a vyzařují z něj....

Takže "mystika" je prostě toto vědomí Boží přítomnosti ve všem, skrze všechno a se vším pro jeho blaho..... Zajímavé je, že tato víra nikoliv v sebe sama, ale v Boha nás může osvobodit k životu, který přináší radikální změny. Možná je to jediná věc, která to dokáže. Na takovou naději nespoléháme jako na způsob, jak uniknout osobní odpovědnosti - "nechme to na Bohu" -, ale spíše nás tato naděje osvobozuje od tlaku na výsledky, abychom mohli přidat své nejlepší úsilí k danému úkolu.

For theologian Sallie McFague (1933–2019), facing the truth of the world’s crises is the first step toward loving action and change.

Surely, the most difficult task facing us as we finally acknowledge our responsibility for planetary health is summed up in one small word: hope. Is it possible to have any? The more we learn of climate change—the apocalyptic future that awaits us unless we make deep, speedy changes in our use of fossil fuels—the more despairing we become…. It appears that we human beings do not have the will to live differently—justly and sustainably—to the degree necessary to save ourselves and our planet. The single most difficult obstacle to overcome is, then, our own lack of hope. The issue cannot be brushed aside. It is important to face the facts….

It will not be a world simply of less water, more heat, and fewer species of plants and animals; rather, it will be one of violent class wars over resources, the breakdown of civilization at all levels, and the end of certain facets of ordinary life that we have come to expect…. 

We must allow our imaginations to begin to live within the world that responsible science is telling us will be our fate unless drastic changes are made soon. We must do this so that we can acknowledge where our hope really resides—not with us, but in the power of love and renewal that lives within the universe, the Holy Spirit, the Spirit of God [and our cooperation with the Spirit].

McFague describes a faith-filled hope that grounds our engagement with a world on fire:

As we consider the basis for our hope, let us recall who God is. We must and can change our ways, live justly and sustainably on our planet, because of God, not because of ourselves. The hope we have lies in the radical transcendence of God…. God’s transcendence—God’s power of creative, redeeming, and sustaining love—is closer to us than we are to ourselves. God is the milieu, the source, of power and love in which our world, our fragile, deteriorating world, exists. The world is not left to fend for itself, nor is God “in addition” to anything, everything. Rather, God is the life, love, truth, goodness, and beauty that empower the universe and shine out from it….

Thus, “mysticism” is simply this awareness of God’s presence in and through and with everything for its well-being…. Curiously, this faith, not in ourselves, but in God, can free us to live lives of radical change. Perhaps it is the only thing that can. We do not rely on such hope as a way to escape personal responsibility—“Let God do it”—but rather this hope frees us from the pressure of outcomes so that we can add our best efforts to the task at hand.