Otec Richard vysvětluje, jak je důležité zabývat se potřebami světa, aby se činnost a kontemplace spojily:

Slovo "angažovaný" mě inspirovalo u mých buddhistických přátel, kteří mluví o angažovaném buddhismu. To, o čem mluví Ježíš, není účast nebo sounáležitost, ale činnost. Zaměřuje se na způsob, jakým žijeme a jak žijeme s bližním a pro bližního. Pokud nás chození na bohoslužbu v neděli ráno zdržuje od dobrovolnické práce v pondělí, od práce ve službě ve čtvrtek a od práce pro druhé v pátek, nemyslím si, že to je to, co měl Ježíš na mysli. Duše se tříbí v angažovanosti, ve vztahu, v konání, ve spojení. [1]

Když jsme pojmenovali Centrum pro akci a kontemplaci, doufal jsem, že náš poměrně dlouhý název nás sám o sobě udrží v poctivosti a donutí nás k rovnováze a trvalé integraci. V průběhu let jsem však byl svědkem toho, jak se mnozí z nás upínají ke kontemplaci nebo k akci z nesprávných důvodů. Introverti mohou kontemplaci využívat k potvrzení klidného času; ti, kteří mají luxus volného času, ji někdy využívají k "pupkatému zírání". Na druhou stranu někteří aktivisté vnímají naši výzvu k akci jako potvrzení jejich konkrétního programu a nic moc jiného. Ani jedno není křehkým uměním a rovnováhou, kterou, jak doufáme, chceme potvrdit.

Pod pojmem kontemplace máme na mysli záměrné hledání Boha prostřednictvím ochoty odpoutat se od pomíjivého já, tyranie emocí, závislosti na vlastním obrazu a falešných příslibů světa. Akce, jak toto slovo používáme, znamená rozhodné odhodlání zapojit se a angažovat se ve společenském řádu. Problémy se nevyřeší pouhým přemýšlením, diskusí nebo dokonce modlitbou; nevyřeší se ani pouhými protesty, bojkotem nebo hlasováním. Bůh spíše spolupracuje se všemi, kdo milují (viz Římanům 8,28).

Ačkoli "láska" není v názvu našeho centra, doufám, že je hnací silou všeho, co děláme, stejně jako byla pro Ježíše, který Boží lásku důvěrně a plně poznal, a pro prvotní církev, která hlásala, že "Bůh je láska" (1 Jan 4,8). Uprostřed této doby planetárních změn a rozvratu si CAC představuje hnutí proměněných lidí, kteří budou společně pracovat pro proměněný svět.

Jedinou cestou ven a skrze jakýkoli dualismus, včetně toho mezi jednáním a kontemplací, je jakési univerzální odpuštění skutečnosti za to, že je taková, jaká je. To se stává spojovacím lepidlem milosti, které léčí všechna rozdělení, jež zákon, náboženství ani logika nikdy nemohou definitivně a plně obnovit.

Všichni jsme na této cestě společně a všichni potřebujeme osvobození (což je možná lepší slovo než spása). Božím záměrem není nikdy zahanbení jednotlivce (které ve skutečnosti zbavuje síly), ale solidarita s celkem a univerzální odpovědnost za něj (která vytváří zdravé lidi). To je projev radikální solidarity, který se zřejmě líbí jen málo křesťanům, ale který se CAC snaží podporovat. [2]

Father Richard explains the importance of engaging with the world’s needs as a way of holding action and contemplation together:

I’m inspired by the word “engaged” from my Buddhist friends who talk about engaged Buddhism. What Jesus talks about is not attending or belonging but doing. He focuses on the way we do life and do life with and for the neighbor. If going to service on Sunday morning keeps us from volunteer work on Monday, service work on Thursday, and pro bono work on Friday, I don’t think it’s what Jesus had in mind. The soul is refined in engagement, in relationship, in doing, in connecting. [1]

When we named the Center for Action and Contemplation, I hoped our rather long name would itself keep us honest and force us toward balance and ongoing integration. However, over the years, I have witnessed how many of us attach to contemplation or to action for the wrong reasons. Introverts may use contemplation to affirm quiet time; those with the luxury of free time sometimes use it for “navel-gazing.” On the other hand, some activists see our call to action as an affirmation of their particular agenda and not much else. Neither is the delicate art and balance that we hope to affirm.

By contemplation, we mean the deliberate seeking of God through a willingness to detach from the passing self, the tyranny of emotions, the addiction to self-image, and the false promises of the world. Action, as we are using the word, means a decisive commitment to involvement and engagement in the social order. Issues will not be resolved by mere reflection, discussion, or even prayer; nor will they be resolved only by protests, boycotts, or votes. Rather, God works together with all those who love (see Romans 8:28).

Though “Love” is not in our Center’s name, I hope that it is the driving force behind all we do, just as it was for Jesus who knew God’s love intimately and fully, and for the early church who proclaimed that “God is love” (1 John 4:8). Amidst this time of planetary change and disruption, the CAC envisions a movement of transformed people working together for a transformed world.

The only way out and through any dualism, including that between action and contemplation, is a kind of universal forgiveness of reality for being what it is. This becomes the bonding glue of grace which heals all separations that law, religion, or logic can never finally or fully restore.

We are all on this journey together and we are all in need of liberation (which might be a better word than salvation). God’s intention is never to shame the individual (which actually disempowers), but solidarity with and universal responsibility for the whole (which creates healthy people). That is an act of radical solidarity that few Christians seem to enjoy but which the CAC is committed to fostering. [2]