Steven Charleston ve své knize Přežili jsme konec světa píše o pautském prorokovi Wovokovi (asi 1856-1932), který obdržel duchovní vizi obnovy Země s rovností a smířením všech lidí. Wovoka učil tanec duchů jako způsob ztělesnění naděje této nebeské vize v době krize. Charleston píše:

Základní poselství - vize obnovy a smíření pro všechen život - zůstávalo středem toho, co motivovalo naději v srdcích původních obyvatel z celého širokého spektra jazyků a kultur. Podstatou této vize byla naděje, nikoli strach - a naděje pro všechny, nejen pro několik....

Kořeny strachu sahají hluboko. Stejně hluboko musí sahat i naděje, kterou přijímáme. Bez ohledu na to, co se děje, musíme tančit dál, ruku v ruce, spojeni v kruhu rovnosti, neustále se pohybovat v pomalé rotaci spravedlnosti a modlitby. Stejně jako Wovokovi tanečníci musíme být oddáni vizi a ochotni pro ni tančit tak dlouho, jak to bude nutné. Taková míra oddanosti není v naší době běžná, ale právě ta bude nutná, chceme-li zmenšit apokalypsu, kterou vidíme před sebou vyvstávat. Ne magie, ale víra je to, co nás z toho vyvede.

Charleston se zamýšlí nad tím, jak Wovokaův Tanec duchů vybízí k ochotě jít za hranice toho, co si myslíme, že je možné:

Jako domorodého Američana mě velmi zaráží, že tento tanec se na rozdíl od jiných musí odehrávat bez bubnu. Používání bubnu jako všudypřítomného prvku v našich tradičních bohoslužbách mě nechává přemýšlet o tom, jaké to asi bylo tančit bez něj, bez toho uklidňujícího tlukotu srdce země, který tvořil kadenci pro náš pohyb jako lidí v čase a prostoru. Ticho, které zanechává uprostřed tance duchů, mi připadá strašidelné, jako vykročení do prázdnoty vesmíru.

Přesto jsem si Wovoky díky tomuto tichu začal více vážit. Bez bubnu mám jen fyzický pocit, že jsem spojen se svými bratry a sestrami v nekonečném kruhu. Jediné, co slyším, je náš společný hlas stoupající do řídkého vzduchu v nářku a očekávání. Jsme ve stavu beztíže a vznášíme se. Nic nás neukotvuje, jen naše vlastní víra, že někdo tam venku naslouchá, a co je důležitější, někdo, komu na nás záleží.

Wovokův tanec mi připomíná, že v životě jsou chvíle, kdy musíme mít ochotu jít za hranice toho, co si myslíme, že je možné. S takovým světem jsme se ještě nikdy nesetkali; jak ho přežijeme, natož abychom ho proměnili? Tichý buben mě nutí uvědomit si, že se v tomto tanci pohybujeme na neprobádaném území. Vystupujeme ze známého do neznámého. Vytváříme taneční půdu tam, kde dosud žádná nebyla. Ochota, víra udělat takový krok je strašidelným tichem tance duchů.

In his book We Survived the End of the World, Steven Charleston writes about the Paiute prophet Wovoka (c. 1856–1932) who received a spiritual vision of the earth’s renewal, with equality and reconciliation for all people. Wovoka taught the Ghost Dance as a way of embodying the hope of this heavenly vision during a time of crisis. Charleston writes:

The core message—the vision of a renewal and reconciliation for all life—remained at the center of what motivated hope in the hearts of Native people from across the wide spectrum of languages and cultures. The essence of the vision was hope, not fear—and hope for all, not only for a few.…

The roots of fear run deep. The hope we embrace must run just as deep. No matter what happens we must keep dancing, hand in hand, joined in a circle of equality, constantly moving in the slow rotation of justice and prayer. Like Wovoka’s dancers, we must be dedicated to a vision and willing to dance for it for as long as it takes. That level of commitment is not common in our age, but it is what will be necessary if we are to diminish the apocalypse we see rising before us. Not magic, but faith is what will see us through.

Charleston reflects on how Wovoka’s Ghost Dance invites a willingness to go beyond what we think is possible:

As a Native American I am so struck by the fact that this dance, unlike any other, must take place without the drum. The use of the drum as a ubiquitous presence in our traditional worship leaves me wondering what it must have been like to dance without it, without that comforting heartbeat of the earth that formed the cadence for our movement as a people through time and space. The silence it leaves at the center of the Ghost Dance seems eerie to me, like stepping out into the emptiness of space.

Yet I have come to appreciate Wovoka more because of that silence. Without the drum, all I have is the physical sensation of being joined to my brothers and sisters in an endless circle. All I hear is our combined voice rising into the thin air in a lament and expectation. We are weightless and floating. Nothing grounds us but our own faith that someone out there is listening, and more important, someone who cares.

Wovoka’s dance reminds me that there are times in life when we must have the willingness to go beyond what we think is possible. We have never encountered a world like this before; how will we survive it, much less transform it? The silent drum forces me to recognize that in this dance we are moving into uncharted territory. We are stepping off the familiar into the unknown. We are creating a dance ground where none has existed before. The willingness, the faith, to take such a step is the haunting silence of the Ghost Dance.