Richard Rohr si všímá, jak duchovně rosteme skrze bezmoc a ochotu ke změně:

V programech Dvanácti kroků neexistuje žádná strana, na kterou bychom se mohli postavit. Nejedná se o soutěž v důstojnosti. Existuje pouze naprosto nezbytné východisko! Zkušenost "bezmoci" je místem, kde musíme všichni začít. Dvanáct kroků je natolik upřímných a pokorných, že to konstatují, stejně jako sám Ježíš vždy šel tam, kde byla bolest. Kdekoli bylo lidské utrpení, Ježíš se o něj zajímal hned, a o jeho uzdravení hned.... Opravdu nechápu, proč Bůh stvořil svět právě takto. Nevím, proč "moc je nejlepší ve slabosti", jak říká Pavel, nebo "právě když jsem slabý, jsem silný" (2 Kor 12,9-10).

Terapeutka Aundi Kolberová píše o přijetí naší bezmoci jako o odevzdání se a způsobu, jak "zkusit měkčí": 

Oddanost nás může vést k tomu, abychom byli mírnější k sobě i k druhým, a někdy nám umožní proplout vlnami bolesti, které život nevyhnutelně přináší..... Paradoxně, když se rozhodneme vzdát ze správných důvodů, posiluje nás to. Zvláštní tajemství pramení z toho, že ctíme pravdu, že odevzdání se s jemností může být vlastní formou síly. Naše schopnost držet svůj život v pružném, otevřeném postoji umožňuje, aby se v nás projevila Boží síla.... Když si dáme svolení zkusit měkkost tímto způsobem ... zůstáváme naladěni na své vlastní prožitky, což nám umožňuje spojit se s naším nejopravdovějším já.... Jsme schopni směřovat k integraci, celistvosti a míru, otevřeni tomu, co může přijít. V podstatě roste naše odolnost. [1]

Richard pokračuje:

Bůh zřejmě ukryl svatost a celistvost na tajném místě, kde je najdou jen pokorní. Proč takový převlek? Proč taková hra na schovávanou?"

Nemohu předstírat, že Bohu rozumím, ale tohle vidím: Lidé, kteří se pohybují od zdánlivého úspěchu ke zdánlivému úspěchu, málokdy vůbec chápou úspěch, kromě velmi omezené verze toho svého. Lidé, kterým se nepodařilo udělat něco správně, a to ani podle jejich vlastní definice správnosti, jsou ti, kteří často prorazí k osvícení a soucitu. Je to největší Boží překvapení a neustálé Boží maskování, ale že je to pravda, poznáme jen tak, že jím projdeme a vyjdeme na druhé straně. Nemůžeme to poznat jen tím, že chodíme do kostela, čteme Písmo nebo posloucháme, jak o tom mluví někdo jiný, i když s ním souhlasíme.

Pokud nedosáhneme dna a nenarazíme na hranice svých vlastních zásob paliva, není důvod přecházet na palivo s vyšším oktanovým číslem. Přesně to se totiž děje! Proč bychom to dělali? Nenaučíme se aktivně čerpat z Většího zdroje, dokud se naše obvyklé zdroje nevyčerpají a neodhalí jako nedostatkové. Vlastně ani nebudeme vědět, že existuje Větší zdroj, dokud nám naše vlastní zdroje a zdroje neselžou.

Richard Rohr observes how we grow spiritually through powerlessness and a willingness to change:

In Twelve Step Programs, there is no side to take. It is not a worthiness contest. There is only an absolutely necessary starting point! The experience of “powerlessness” is where we all must begin. The Twelve Steps are honest and humble enough to state this, just as Jesus himself always went where the pain was. Wherever there was human suffering, Jesus was concerned about it now, and about its healing now…. I do not really understand why God created the world this way. I do not know why “power is at its best in weakness” as Paul says, or “it is when I am weak that I am strong” (2 Corinthians 12:9–10).

Therapist Aundi Kolber writes about accepting our powerlessness as surrender and a way of “trying softer”: 

Surrender can lead us to be gentler with ourselves and others, and sometimes it enables us to ride through the waves of pain that life inevitably brings…. Paradoxically, when we choose surrender for the right reasons, it empowers us. A curious mystery comes from honoring the truth that surrender with gentleness can be its own form of strength. Our ability to hold our lives with a flexible, open posture allows God’s power to manifest in us.… When we give ourselves permission to try softer in this way … we remain attuned to our own experiences, which enables us to connect to our truest selves…. We are able to move toward integration, wholeness and peace, open to what may come. Essentially, we grow in our resiliency. [1]

Richard continues:

God seems to have hidden holiness and wholeness in a secret place where only the humble will find it. Why such a disguise? Why such a game of hide-and-seek?

I cannot pretend to understand God, but this is what I see: People who have moved from seeming success to seeming success seldom understand success at all, except a very limited version of their own. People who fail to do something right, by even their own definition of right, are those who often break through to enlightenment and compassion. It is God’s greatest surprise and God’s constant disguise, but we only know it to be true by going through it and coming out on the other side. We cannot know it just by going to church, reading Scripture, or listening to someone else talk about it, even if we agree with them.

Until we bottom out and come to the limits of our own fuel supply, there is no reason to switch to a higher-octane fuel. For that is what is happening! Why would we? We will not learn to actively draw upon a Larger Source until our usual sources are depleted and revealed as wanting. In fact, we will not even know there is a Larger Source until our own sources and resources fail us.