Teoložka Elizabeth Johnsonová shrnuje prorockou cestu jako následování milosrdného Boha, který oplývá laskavostí:

Svaté tajemství Boha, překypujícího laskavostí, je láska, kterou si nelze představit. Zdá se, že to neví dost lidí, dokonce ani těch, kteří praktikují křesťanské náboženství. Bubnování této dobré zprávy však zní v dějinách starověkého Izraele, kde se lidé od počátku svého osvobození z otroctví setkávali s "Bohem milosrdným a slitovným, pomalým k hněvu a oplývajícím vytrvalou láskou a věrností" (Ex 34,6). Bubnování se stává nezaměnitelně intenzivním v Ježíši Kristu, který hlásal a uskutečňoval božský soucit překvapivým způsobem, a to až na kříž a dále. Jeho hlasitost se v církvi zvyšuje všude tam, kde je toto slovo slyšet a praktikovat uprostřed radostí a nadějí, smutků a úzkostí lidí tohoto věku.

Toto slovo se nevrací ke svému Stvořiteli prázdné. Tvořivě pracovat na míru uprostřed strašlivého násilí; bojovat za spravedlnost tváří v tvář obrovské chudobě a vojenskému útlaku; zasazovat se o ekologickou celistvost životodárných systémů Země a stresovaných druhů; vzdělávat mladé a staré; uzdravovat nemocné a utěšovat zoufalé; vytvářet krásu; mít radost z výživy dětí; podporovat svobodu pro zajatce: seznam by mohl pokračovat, protože potřeby jsou obrovské. I obyčejný pohár studené vody podaný v Kristově jménu symbolizuje, jak se v tomto světě projevuje hojná Boží laskavost. [1]

Pro Johnsona Boží soucit a solidarita s trpícími vyžaduje, abychom projevovali totéž:

Jestliže je srdce božského tajemství obráceno v soucitu ke světu, pak oddanost tomuto Bohu vtahuje osoby do podoby božského společenství se všemi ostatními: "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec" (Lk 6,36). Popírat své spojení s trpícími potřebami druhých znamená odpoutat se od božského společenství.

Praxe milosrdenství je poháněna touto dynamikou. Stejně tak angažovaná práce ve prospěch míru, lidských práv, ekonomické spravedlnosti a proměny společenských struktur. Pro ty, kdo se do této práce zapojují z hluboké kontemplativní zkušenosti, má daleko k pouhému aktivismu nebo prostým dobrým skutkům. Solidarita s trpícími a angažovanost ve prospěch jejich rozkvětu je spíše místem setkání s živým Bohem. Prostřednictvím toho, co je v podstatě prorockým postojem, se člověk podílí na Božím nadšení pro svět....

Přednostní volba pro chudé musí nyní zahrnovat i zranitelné, bez hlasu, nelidské druhy a samotnou zpustošenou přírodu, které jsou lidstvu příbuzné. Angažovaní věřící lidé, milující tyto bližní jako sebe sama, rozvíjejí morální zásady, politické struktury a životní styl, které podporují rozkvět ostatních tvorů a zastavují jejich vykořisťování. Pro prorocké nadšení pramenící z kontemplativního vhledu se činnost ve prospěch spravedlnosti pro Zemi podílí na soucitné péči Boha Stvořitele, který chce slavné blaho celého vzájemně závislého společenství života. [2]

Theologian Elizabeth Johnson summarizes the prophetic path as following a merciful God who abounds in kindness:

Abounding in kindness, the holy mystery of God is love beyond imagining. Not enough people seem to know this, even those who practice the Christian religion. But the drumbeat of this good news resounds throughout the history of ancient Israel where, from the start of their liberation from slavery, people encountered “a God merciful and gracious, slow to anger, and abounding in steadfast love and faithfulness” (Exodus 34:6). The drumbeat becomes unmistakably intense in Jesus Christ who preached and enacted divine compassion in startling ways, all the way to the cross and beyond. Its volume ramps up in the church wherever this word is heard and practiced amid the joys and hopes, the griefs and anxieties of people of this age.

This is not a word that returns to its Maker empty. Working creatively for peace amid horrific violence; struggling for justice in the face of massive poverty and military oppression; advocating ecological wholeness for the earth’s life-giving systems and stressed-out species; educating the young and the old; healing the sick and comforting those in despair; creating beauty; taking joy in nourishing children; promoting freedom for captives: the list could go on because the needs are enormous. Even a simple cup of cold water given in Christ’s name symbolizes how the abounding kindness of God becomes effective in this world. [1]

For Johnson, God’s compassion and solidarity for those who are suffering requires us to show the same:

If the heart of divine mystery is turned in compassion toward the world, then devotion to this God draws persons into the shape of divine communion with all others: “Be merciful, just as your Father is merciful” (Luke 6:36). To deny one’s connection with the suffering needs of others is to detach oneself from divine communion.

The praxis of mercy is propelled by this dynamic. So too is committed work on behalf of peace, human rights, economic justice, and the transformation of social structures. For those who engage in this work out of deep contemplative experience, it is far from mere activism or simple good deeds. Rather, solidarity with those who suffer, being there with commitment to their flourishing, is the locus of encounter with the living God. Through what is basically a prophetic stance, one shares in the passion of God for the world.…

The preferential option for the poor must now include the vulnerable, voiceless, nonhuman species and the ravaged natural world itself, all of which are kin to humankind. Loving these neighbors as their very selves, committed religious persons develop moral principles, political structures, and lifestyles that promote other creatures’ thriving and halt their exploitation. For the prophetic passion flowing from contemplative insight, action on behalf of justice for the earth participates in the compassionate care of the Creator God who wills the glorious well-being of the whole interdependent community of life. [2]