"Amen, pravím vám, cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejmenších bratří a sester, pro mne jste udělali." -Matouš 25,40

V 25. kapitole Matoušova evangelia se Ježíš identifikuje jako vtělený vždy skrze lidi v nouzi. Spoluzakladatelka katolických dělníků Dorothy Dayová (1897-1980) toto poselství evangelia rozvádí:

Nemá smysl říkat, že jsme se narodili o dva tisíce let později, abychom dali prostor Kristu. Ani ti, kdo budou žít na konci světa, se nenarodili příliš pozdě. Kristus je stále s námi a stále žádá o místo v našich srdcích.

Ale nyní mluví hlasem našich současníků, dívá se očima prodavačů, dělníků v továrnách a dětí, dává rukama úředníků, obyvatel chudinských čtvrtí a žen v domácnosti na předměstí. Nohama vojáků a tuláků chodí a srdcem každého, kdo je v nouzi, touží po přístřeší. A dávat přístřeší nebo jídlo každému, kdo o ně žádá nebo je potřebuje, znamená dávat je Kristu....

Bylo by pošetilé předstírat, že je vždy snadné si to zapamatovat. Kdyby byli všichni svatí a krásní a v neonovém světle z nich zářil "alter Christus" ["jiný Kristus"], bylo by snadné vidět Krista v každém. Kdyby se Maria zjevila v Betlémě oděná, jak říká svatý Jan, se sluncem, s korunou z dvanácti hvězd na hlavě a s měsícem pod nohama [viz Zj 12,1], pak by se lidé prali, aby jí uvolnili místo. Ale to pro ni nebyl Boží způsob a není to ani Kristův způsob pro něj samotného.

Day nabízí příklady těch, kteří sloužili Kristovu dítěti, a jak můžeme sloužit i my:

V Kristově lidském životě se vždy našlo několik lidí, kteří doháněli zanedbávání davu. Udělali to pastýři; jejich spěch k jesličkám odčinil lidi, kteří by od Krista utekli. Mudrci to dokázali; jejich cesta napříč světem vynahradila ty, kteří odmítli pohnout sebemenší ručičkou z rutiny svého života, aby šli za Kristem. Dokonce i dary, které mudrci přinesli, mají v sobě nejasnou odměnu a pokání za to, co bude následovat později v životě tohoto Dítěte. Přinesli totiž zlato, královský znak, aby vynahradili trnovou korunu, kterou bude nosit; obětovali kadidlo, symbol chvály, aby vynahradili posměch a plivání; dali mu myrhu, aby ho uzdravili a uklidnili, a to byl zraněný od hlavy až k patě....

Můžeme to udělat i my, přesně jako oni. Nenarodili jsme se pozdě. Děláme to tak, že vidíme Krista a sloužíme Kristu v přátelích i cizích lidech, v každém, s kým přijdeme do styku..... Pro naprostého křesťana není potřeba rákoska povinnosti... vykonat ten či onen dobrý skutek. Pomáhat Kristu není povinnost, je to výsada.

“Amen, I say to you, whatever you did for one of these least brothers and sisters of mine, you did for me.” —Matthew 25:40

In Matthew 25, Jesus identifies himself as incarnate always through people in need. Catholic Worker co-founder Dorothy Day (1897–1980) expands on this gospel message:

It is no use saying that we are born two thousand years too late to give room to Christ. Nor will those who live at the end of the world have been born too late. Christ is always with us, always asking for room in our hearts.

But now it is with the voice of our contemporaries that He speaks, with the eyes of store clerks, factory workers, and children that he gazes; with the hands of office workers, slum dwellers, and suburban housewives that He gives. It is with the feet of soldiers and tramps that He walks, and with the heart of anyone in need that He longs for shelter. And giving shelter or food to anyone who asks for it, or needs it, is giving it to Christ….

It would be foolish to pretend that it is always easy to remember this. If everyone were holy and handsome, with “alter Christus” [“another Christ”] shining in neon lighting from them, it would be easy to see Christ in everyone. If Mary had appeared in Bethlehem clothed, as St. John says, with the sun, a crown of twelve stars on her head, and the moon under her feet [see Revelation 12:1], then people would have fought to make room for her. But that was not God’s way for her, nor is it Christ’s way for Himself.

Day offers examples of those who ministered to the Christ child and how we can too:

In Christ’s human life, there were always a few who made up for the neglect of the crowd. The shepherds did it; their hurrying to the crib atoned for the people who would flee from Christ. The wise men did it; their journey across the world made up for those who refused to stir one hand’s breadth from the routine of their lives to go to Christ. Even the gifts the wise men brought have in themselves an obscure recompense and atonement for what would follow later in this Child’s life. For they brought gold, the king’s emblem, to make up for the crown of thorns that He would wear; they offered incense, the symbol of praise, to make up for the mockery and the spitting; they gave Him myrrh, to heal and soothe, and He was wounded from head to foot….

We can do it too, exactly as they did. We are not born too late. We do it by seeing Christ and serving Christ in friends and strangers, in everyone we come in contact with…. For a total Christian, the goad of duty is not needed … to perform this or that good deed. It is not a duty to help Christ, it is a privilege.