Františkánská sestra Ilia Delio se zaměřuje na teologii vtělení a univerzální povahu Kristova tajemství:

Křesťanské poselství spočívá v tom, že Bůh se stal tělem [sarx v řečtině neboli "hmotou"] - ne část Boha nebo jeden jeho aspekt, ale celý nekonečný, věčný Bůh Stvořitel se stal hmotou. Tvrzení - Bůh se stal tělem - je tak radikální, že je prakticky nemyslitelné a nelogické. Křesťanství je ze všech světových náboženství nejradikálnější, protože bere hmotu vážně jako domov božství. [1]

Musí se tedy každý stát křesťanem, aby poznal Krista? Rozhodně ne. Kristus je víc než Ježíš. Kristus je společenství božské osobní lásky vyjádřené v každé stvořené formě skutečnosti - v každé hvězdě, listu, ptáku, rybě, stromu, králíkovi i člověku. Vše je pokřtěno, protože vše vyjadřuje vtělenou božskou lásku. Ježíš Kristus je však "totožnost" Boha, takže to, co je Ježíš svou přirozeností, je vše ostatní milostí (božskou láskou). Nejsme Bůh, ale každý jednotlivý člověk se rodí z Boží lásky, vyjadřuje tuto lásku ve [své] jedinečné osobní podobě a má schopnost být sjednocen s Bohem..... Protože Ježíš je Kristus, každý člověk je již smířen s každým jiným člověkem v božském tajemství, takže Kristus je víc než Ježíš sám. Kristus je celá skutečnost spojená ve spojení lásky.

Toto tajemství Krista nemůžeme poznat jako nauku nebo ideu; je to kořenová skutečnost veškeré existence. Proto se musíme vydat dovnitř, do nitra duše, kde se pole božské lásky projevuje v "tomto" našem vlastním, konkrétním životě. Každý z nás je malým slovem Božího slova, miniinkarnací božské lásky. Cesta dovnitř vyžaduje odevzdání se tomuto tajemství v našem životě, a to znamená pustit svá "ovládací tlačítka". Znamená to zemřít nevázanému já, které nás denně zaměstnává; znamená to přijmout utrpení našeho života, od malých utrpení až po ta velká; znamená to dovolit Boží milosti, aby nás uzdravila, podržela a posílila pro život; znamená to vstoupit do temnoty, do neznáma našich životů, a naučit se důvěřovat temnotě, protože něha Boží lásky je již tam; znamená to být ochotni vzdát se všeho, co máme, pro vše, čím se můžeme stát v Boží lásce; a konečně to znamená dovolit Boží lásce, aby nás uzdravila z protichůdných napětí v nás. Když dokážeme plným hlasem říci: "Ty jsi Bůh mého srdce, můj Bůh a můj podíl navěky" [Žalm 73,26], pak můžeme otevřít oči, abychom viděli, že Bůh, kterého hledám, už je ve mně ... a v tobě. Už jsme jedno. [2]

Franciscan sister Ilia Delio focuses on the theology of the incarnation and the universal nature of the Christ mystery:

The Christian message is that God has become flesh [sarx in Greek or “matter”]—not a part of God or one aspect of God but the whole infinite, eternal God Creator has become matter. The claim—God has become flesh—is so radical that it is virtually unthinkable and illogical. Christianity is the most radical of all world religions because it takes matter seriously as the home of divinity. [1]

So does everyone have to become Christian to know the Christ? Absolutely not. Christ is more than Jesus. Christ is the communion of divine personal love expressed in every created form of reality—every star, leaf, bird, fish, tree, rabbit, and human person. Everything is christified because everything expresses divine love incarnate. However, Jesus Christ is the “thisness” of God, so what Jesus is by nature everything else is by grace (divine love). We are not God, but every single person is born out of the love of God, expresses this love in [their] unique personal form, and has the capacity to be united with God…. Because Jesus is the Christ, every human is already reconciled with every other human in the mystery of the divine, so that Christ is more than Jesus alone. Christ is the whole reality bound in a union of love.

We cannot know this mystery of Christ as a doctrine or an idea; it is the root reality of all existence. Hence, we must travel inward, into the interior depth of the soul where the field of divine love is expressed in the “thisness” of our own, particular life. Each of us is a little word of the Word of God, a mini-incarnation of divine love. The journey inward requires surrender to this mystery in our lives, and this means letting go of our “control buttons.” It means dying to the untethered selves that occupy us daily; it means embracing the sufferings of our lives, from the little sufferings to the big ones; it means allowing God’s grace to heal us, hold us, and empower us for life; it means entering into darkness, the unknowns of our lives, and learning to trust the darkness, for the tenderness of divine love is already there; it means being willing to surrender all that we have for all that we can become in God’s love; and finally, it means to let God’s love heal us of the opposing tensions within us. When we can say with full voice, “You are the God of my heart, my God and my portion forever” [Psalm 73:26], then we can open our eyes to see that the God I seek is already in me … and in you. We are already One. [2]