Richard Rohr popisuje transformační sílu inkarnačního pohledu na svět:

Dospěl jsem k závěru, že existují čtyři základní světonázory, i když mohou být vyjádřeny mnoha způsoby a nemusí být nutně oddělené.

Ti, kdo zastávají materiální světonázor , věří, že vnější, viditelný vesmír je konečným a "skutečným" světem. Lidé tohoto světonázoru nám dali vědu, techniku, medicínu a většinu toho, co dnes nazýváme "civilizací". Materiální světonázor má tendenci vytvářet vysoce konzumně orientované a soutěživé kultury, které se často zabývají nedostatkem, protože materiální statky jsou vždy omezené.

Duchovní světonázor charakterizuje mnoho forem náboženství a některé idealistické filozofie, které uznávají nadřazenost a konečnost ducha, vědomí, neviditelného světa, který stojí za všemi projevy. Tento světonázor je částečně i dobrý, protože zachovává realitu duchovního světa, kterou mnozí materialisté popírají. Do extrému dovedený duchovní světonázor se však málo stará o zemi, bližní nebo spravedlnost, protože tento svět považuje z velké části za iluzi.

Ti, kdo zastávají to, čemu říkám kněžský světonázor , jsou obvykle sofistikovaní, vyškolení a zkušení lidé, kteří mají pocit, že jejich úkolem je pomáhat nám skloubit hmotu a ducha dohromady. Nevýhodou je, že tento názor předpokládá, že oba světy jsou ve skutečnosti oddělené a potřebují někoho, kdo je opět spojí dohromady.

V protikladu k těmto třem světonázorům stojí inkarnační světonázor, v němž se chápe, že hmota a Duch nikdy nebyly oddělené. Hmota a Duch se navzájem odhalují a projevují. Tento pohled spoléhá více na probuzení než na spojení, více na vidění než na poslušnost, více na růst vědomí a lásky než na duchovenstvo, odborníky, morálku, písma nebo předepsané rituály.

V dějinách křesťanství se s inkarnačním pohledem na svět nejsilněji setkáváme u prvních východních otců, v keltské spiritualitě, u mnoha mystiků, kteří spojovali modlitbu s intenzivní sociální angažovaností, ve františkánství obecně, u mnoha přírodních mystiků a v současné eko-spiritualitě. Celkově lze říci, že materialistický světonázor je zastáván v technokratickém světě a oblastech, které jeho stoupenci kolonizují; duchovní světonázor zastává celé spektrum opojných a ezoterických lidí; a kněžský světonázor najdeme téměř ve všech organizovaných náboženstvích.

Kněžský světonázor zakládá křesťanskou svatost na objektivní a ontologické skutečnosti, nikoli pouze na morálním chování. To je jeho velkou výhodou. Přesto je to důležitý skok, který tolik lidí ještě neudělalo. Ti, kteří tak učinili, se mohou cítit stejně svatí na nemocničním lůžku nebo v hospodě jako v kapli. Mohou vidět Krista ve znetvořených a zlomených stejně jako v takzvaně dokonalých nebo přitažlivých lidech. Mohou milovat a odpouštět sobě i všem nedokonalým věcem, protože všichni nesou Imago Dei stejně, i když ne dokonale. Vtělené Kristovo vědomí bude obvykle směřovat k přímým sociálním, praktickým a bezprostředním důsledkům. Nikdy se nejedná o abstrakci nebo teorii. Není to pouhá líbivá ideologie. Je-li to skutečně inkarnační křesťanství, pak je to vždy "praktické" náboženství, a ne pouze esoterika, systémy víry nebo kněžské zprostředkování.

Richard Rohr describes the transformative power of an incarnational worldview:

I have concluded that there are four basic worldviews, though they might be expressed in many ways and are not necessarily separate.

Those who hold a material worldview believe that the outer, visible universe is the ultimate and “real” world. People of this worldview have given us science, engineering, medicine, and much of what we now call “civilization.” A material worldview tends to create highly consumer-oriented and competitive cultures, which are often preoccupied with scarcity, since material goods are always limited.

A spiritual worldview characterizes many forms of religion and some idealistic philosophies that recognize the primacy and finality of spirit, consciousness, the invisible world behind all manifestations. This worldview is partially good too, because it maintains the reality of the spiritual world, which many materialists deny. But the spiritual worldview, taken to extremes, has little concern for the earth, the neighbor, or justice, because it considers this world largely as an illusion.

Those holding what I call a priestly worldview are generally sophisticated, trained, and experienced people that feel their job is to help us put matter and Spirit together. The downside is that this view assumes that the two worlds are actually separate and need someone to bind them together again.

In contrast to these three is an incarnational worldview, in which matter and Spirit are understood to have never been separate. Matter and Spirit reveal and manifest each other. This view relies more on awakening than joining, more on seeing than obeying, more on growth in consciousness and love than on clergy, experts, morality, scriptures, or prescribed rituals.

In Christian history, we see an incarnational worldview most strongly in the early Eastern Fathers, Celtic spirituality, many mystics who combined prayer with intense social involvement, Franciscanism in general, many nature mystics, and contemporary eco-spirituality. Overall, a materialistic worldview is held in the technocratic world and areas its adherents colonize; a spiritual worldview is held by the whole spectrum of heady and esoteric people; and a priestly worldview is found in almost all of organized religion.

An incarnational worldview grounds Christian holiness in objective and ontological reality instead of just moral behavior. This is its big benefit. Yet, this is the important leap that so many people have not yet made. Those who have can feel as holy in a hospital bed or a tavern as in a chapel. They can see Christ in the disfigured and broken as much as in the so-called perfect or attractive. They can love and forgive themselves and all imperfect things, because all carry the Imago Dei equally, even if not perfectly. Incarnational Christ Consciousness will normally move toward direct social, practical, and immediate implications. It is never an abstraction or a theory. It is not a mere pleasing ideology. If it is truly incarnational Christianity, then it is always “hands-on” religion and not solely esotericism, belief systems, or priestly mediation.