Krátce poté, co sama porodila, získala autorka Kat Armas nový pohled na Narození Páně prostřednictvím Mariiny zkušenosti:

Často říkám, že Bible je kniha napsaná muži pro muže. V průběhu staletí byli muži i většina jejích vykladačů a kazatelů. Není tedy divu, že příběh o vtělení - a jeho podání a následné interpretace - klouže po špinavé realitě těhotenství a porodu. Skutečně, dozvídáme se o politice, která vyžaduje, aby se Josef zaregistroval ve svém rodném městě, o pastýřích, kteří drží stráž, a o nebeských zástupech oslavujících andělů, ale neslyšíme nic o krvi, nahotě, prvotních sténáních, strachu, síle a moci lidského těla, o prvních výkřicích nového života, který se dere na svět....

Možná právě odtud pochází náš první antiseptický pohled na svatost, ze sterilizovaného příběhu o vtělení, který je na hony vzdálen jeho realitě. Pochopili jsme pojem svatosti jako nekontaminovaný realitou světa, ale je to skutečně příběh božství? Příběh Boha, který vstupuje do našeho zármutku, našich bolestí a radostí?

Stejně jako mnoho jiných zpracování vyprávění v Písmu, i Ježíšovo narození bylo domestikováno a otupeno, aby bylo přijatelnější. Ale na Marii rodící Boha a její roli aktivního činitele ve špinavém, hmotném a bezprostředním dění je něco podvratně masitého a tělesného.

Přemýšlím, jaké to bylo pro Marii rodit Boha?" Jaké to bylo cítit, jak se Bůh svíjí a usazuje, když se tiskne k jejím orgánům? Nejspíš se zadýchávala a v noci měla problém najít pohodlnou polohu pro spánek....

Armos nám připomíná skutečný a syrový proces porodu, který Maria prožila:

Na tom záleží, protože rozbité, uprchlické, snědé, ženské, nahé, roztahané, hormonální, marginalizované tělo je tím, kterým božství vstoupilo na tento svět a kde se božství dává nejvíce poznat i dnes....

Ježíšek, stejně jako většina západní teologie, je na hony vzdálen velmi krvavému, velmi syrovému a velmi lidskému procesu zrození. Ale právě takové věci tvoří naši víru: obnažené, prvoplánové, dokonce i pohoršující. A i když Mariin příběh dopadl tak, jak by si přála - s novorozencem v náručí -, ne všechny příběhy tak dopadnou. To, co nám betlém, jak jsme zvyklí ho vídat, nedokáže ukázat, je, že i z toho se skládá naše víra: ze smutku, otázek, touhy, zoufalství, hněvu. V Ježíšově narození je obsaženo to hluboce obtížné i hluboce krásné, posvátné i profánní, duchovní i materiální. Stejně jako naše životy bylo tělesné a masité - a bylo také svaté.

Shortly after giving birth herself, author Kat Armas had new insights into the nativity through the experience of Mary:

I’ve often said that the Bible is a book written by men, for men. Throughout the centuries most of its interpreters and preachers have been men as well. It’s no surprise then, that the story of the incarnation—and its rendering and interpretations thereafter—would glide over the messy realities of pregnancy and labor. Indeed, we’re told about the politics requiring Joseph to register in his hometown, about the shepherds keeping watch, and about heavenly hosts of angels celebrating, but we hear nothing of the blood, the nakedness, the primal groans, the fear, the strength and power of the human body, the first-time shrieks of new life bursting into the world….

Perhaps this is where we received our first antiseptic views of holiness, from a sterilized story of incarnation far removed from its reality. We’ve come to understand the concept of holiness as uncontaminated from the realities of the world, but is this truly the story of divinity? The story of God entering into our grief, our sorrows, our joys?

Like so many renderings of the narratives in Scripture, the birth of Jesus has been domesticated and dulled to make it more palatable. But there’s something subversively fleshly and carnal about Mary birthing God and her role as an active agent in the messy, material, and imminent.

I wonder, What was it like for Mary to birth God? What was it like to feel God squirm and settle as he pressed against her organs? She probably got short of breath and had trouble finding a comfortable position for sleep at night….

Armos reminds us of the real and raw birth process that Mary experienced:

This matters because a broken, refugee, brown, female, naked, stretched, hormonal, marginalized body is how divinity entered this world and where divinity still makes itself most known today….

The nativity scene, like much of Western theology, is far removed from the very bloody and very raw and very human process of birth. But these are the kinds of things that make up our faith: the naked, the primal, even the offensive. And while Mary’s story turned out the way she’d hope it would—with a newborn child in her arms—not all stories turn out that way. What the nativity scene as we’re used to seeing it fails to show us is that our faith is made of that too: the sadness, the questions, the longing, the despair, the anger. Encompassed within the birth of Jesus is the deeply difficult and deeply beautiful, the sacred and the profane, the spiritual and the material. Like our lives, it was fleshly and carnal—and it was also holy.