Otec Richard popisuje Mariinu vtělenou víru:

V evangeliích, knize Skutků a v celých listech se těm, kdo ji přijmou, zpřístupňuje zcela nový rozměr víry. Je to způsob života v Duchu, který předjímají někteří hebrejští proroci. Nejjasněji o tom hovoří prorok Joel:

V následujících dnech vyliji svého Ducha na každého. Vaši synové a dcery budou prorokovat. Vašim starcům se budou zdát sny a vaši mladíci budou mít vidění. V oněch dnech vyliji svého ducha i na vaše služebníky a služebnice (Joel 3,1-2).

Vidíme, jak Duch sestupuje na Ježíše po jeho křtu v Jordánu, a vidíme, jak Duch znovu naplňuje apoštoly mocí v den Letnic. Ale úplně první osobou, která ztělesňuje tuto novou víru, byla Marie z Nazareta, která řekla: "Hle, já jsem služebnice Páně. Ať se mi stane, co jsi řekl" (Lk 1,38). Byla to Maria, která na andělovo oznámení, že porodí Mesiáše, odpověděla bezvýhradným ano.

Marie je vzorem víry, ke které Bůh volá každého z nás: úplné a bezvýhradné ano Boží žádosti, aby byl přítomen ve světě a skrze nás. Bůh touží bezpodmínečně milovat druhé v nás a skrze nás. Ti, kdo žijí s takovou vírou, mohou být skutečně nazýváni Božími nástroji. Bůh chce, aby skrze nás zářilo Světlo, a tak naší první odpovědí na tuto výzvu je jednoduše ji vyslyšet a zůstat otevřeni Boží milosti. Maria řekla Bohu své ano a Bůh se v ní mohl vtělit. Porodila Krista tím, že byla tak zcela otevřená Božímu Duchu, že se mohlo narodit dítě Kristus. [1]

Otázka se tedy stává pro nás:

U Marie není zmínka o nějaké morální důstojnosti, úspěchu nebo připravenosti, pouze o pokorné důvěře a odevzdanosti. Ona nám všem tedy dává bezednou naději v našem malém prostoru. Pokud se sami budeme snažit "řídit" Boha nebo vyrábět svou vlastní důstojnost podle jakéhokoli principu dokonalosti nebo výkonu, nikdy nezrodíme Krista, ale jen více sebe. [2]

Kdykoli se materiální a duchovní snoubí, je tu Kristus. Ježíš tuto lidsko-božskou identitu plně přijal a vstoupil s ní do dějin. Od té doby Kristus "znovu přichází", kdykoli jsme schopni vidět duchovní a materiální koexistenci, v jakémkoli okamžiku, v jakékoli události a v jakékoli osobě. Veškerá hmota zjevuje Ducha a Duch potřebuje hmotu, aby se "ukázal"! To, co rád nazývám "věčným příchodem Krista", se odehrává kdykoli a kdekoli, kdy dovolíme, aby to pro nás bylo naprosto pravdivé. Takto Bůh neustále proniká do dějin. [3]

Father Richard describes the incarnational faith of Mary:

In the Gospels, the Book of Acts, and throughout the epistles, a whole new dimension of faith becomes available to those who accept it. It is a way of living in the Spirit, which some of the Hebrew prophets anticipate. The prophet Joel speaks of this most clearly:

In the days that follow, I will pour out my spirit on everyone. Your sons and daughters shall prophesy. Your old men shall dream dreams and your young men shall see visions. In those days I will pour out my spirit even on your servants and your handmaids (Joel 3:1–2).

We see the Spirit descending upon Jesus after his baptism in the Jordan, and we see the Spirit again filling the apostles with power on the day of Pentecost. But the very first person who incarnates this new faith was Mary of Nazareth, who said, “Behold, I am the handmaid of the Lord. Let what you have said be done to me” (Luke 1:38). It was Mary who responded with an unconditional yes to the angel’s announcement that she was to give birth to the Messiah.

Mary is the model of the faith to which God calls all of us: a total and unreserved yes to God’s request to be present in and to the world through us. God desires to love others unconditionally in and through us. Those who live with such a faith can truly be called God’s instruments. God wants Light to shine through us, and so our first response to this call is simply to heed it and remain open to divine grace. Mary said her yes to God, and God was able to become incarnate in her. She gave birth to Christ by being so totally open to God’s Spirit that the Christ child could be born. [1]

The question then becomes for us: How do we also give birth, as Mary did?

There is no mention of any moral worthiness, achievement, or preparedness in Mary, only humble trust and surrender. She gives us all, therefore, a bottomless hope in our own little place. If we ourselves try to “manage” God or manufacture our own worthiness by any perfection or performance principle whatsoever, we will never give birth to the Christ, but only more of ourselves. [2]

Whenever the material and the spiritual coincide, there is the Christ. Jesus fully accepted that human-divine identity and walked it into history. Henceforth, the Christ “comes again” whenever we are able to see the spiritual and the material coexisting, in any moment, in any event, and in any person. All matter reveals Spirit, and Spirit needs matter to “show itself”! What I like to call the “Forever Coming of Christ” happens whenever and wherever we allow this to be utterly true for us. This is how God continually breaks into history. [3]