Třetí neděle adventní

Richard Rohr popisuje, proč jsou Vánoce a oslava Ježíšova vtělení základem františkánské spirituality:

V prvních 1200 letech křesťanství byly ústředním svátkem či slavností Velikonoce, přičemž vrcholné svátky Svatého týdne vedly k oslavě Kristova vzkříšení. Ve třináctém století však na scénu vstoupil František z Assisi. Ten vytušil, že nemusíme čekat, až nás Bůh bude milovat skrze kříž a vzkříšení. František věřil, že celá věc začíná vtělenou láskou. Zpopularizoval to, co dnes považujeme za samozřejmé jako Vánoce, které se pro mnohé staly hlavním křesťanským svátkem. Vánoce jsou svátkem Vtělení, kdy oslavujeme Boha, který na sebe vzal lidskou podobu při narození Ježíše.

František si uvědomil, že když se Bůh stal tělem - přijal na sebe materialitu, tělesnost, lidskost -, nemusíme čekat na Velký pátek a Velikonoce, abychom "vyřešili problém" lidského hříchu: problém byl vyřešen od počátku. Dává smysl, že se Vánoce staly velkým svátkem křesťanů, protože v podstatě říkají, že je dobré být člověkem, že je dobré být na této zemi, že je dobré mít tělo, že je dobré mít emoce. Za nic z toho se nemusíme stydět! Bůh miluje hmotu a tělesnost.

S tímto vhledem není divu, že František o Vánocích šílel. (Já také - můj domeček je o Vánocích plný svíček.) František věřil, že stromky by se měly zdobit světýlky, aby ukázaly svůj skutečný status Božího stvoření, a přesně to děláme i o osm set let později.

A je toho víc: když mluvíme o adventu nebo přípravě na Vánoce, nemluvíme jen o čekání na narození malého Ježíška. To se stalo už před dvěma tisíci lety. Ve skutečnosti vítáme Univerzálního Krista, Kosmického Krista, Krista, který se věčně rodí (vtěluje) do lidské duše a do dějin.

Musíme však pro takové tajemství udělat místo, protože právě teď "není v hostinci místo". Vidíme věci pěkně v jejich materiální podobě, ale nevidíme světlo, které by jimi prozařovalo. Nevidíme vtěleného ducha, který se skrývá uvnitř všeho hmotného.

Raná východní církev, kterou ve Spojených státech a západní Evropě zná příliš málo lidí, jasně říkala, že Vtělení Krista projevuje univerzální princip. Vtělení neznamenalo jen to, že se Bůh stal Ježíšem, ale že Bůh řekl ano hmotnému vesmíru a samotné tělesnosti. Východní křesťanství chápe tajemství vtělení v univerzálním smyslu. Je to tedy vždy advent, protože Bůh přichází na svět navždy (viz Jan 1,9).

Vždy čekáme na to, až se Duch zjeví skrze hmotu. Vždy čekáme, až se hmota stane novou formou, v níž se zjeví Duch. Kdykoli se tak stane, slavíme Vánoce. Dary vtělení prostě přicházejí! Možná je to osvícení.

Third Sunday of Advent

Richard Rohr describes why Christmas and celebrating the Incarnation of Jesus is foundational to Franciscan spirituality:

In the first 1200 years of Christianity, the central feast or celebration was Easter, with the high holy days of Holy Week leading up to the celebration of the resurrection of Christ. But in the thirteenth century, Francis of Assisi entered the scene. He intuited that we didn’t need to wait for God to love us through the cross and resurrection. Francis believed the whole thing started with incarnate love. He popularized what we now take for granted as Christmas, which for many became the major Christian feast. Christmas is the Feast of the Incarnation when we celebrate God taking human form in the birth of Jesus.

Francis realized that since God had become flesh—taken on materiality, physicality, humanity—then we didn’t have to wait for Good Friday and Easter to “solve the problem” of human sin: the problem was solved from the beginning. It makes sense that Christmas became the great celebratory feast of Christians because it basically says that it’s good to be human, it’s good to be on this Earth, it’s good to have a body, it’s good to have emotions. We don’t need to be ashamed of any of it! God loves matter and physicality.

With that insight, it’s no wonder Francis went wild over Christmas. (I do too—my little house is filled with candles at Christmastime.) Francis believed that trees should be decorated with lights to show their true status as God’s creations, and that’s exactly what we still do eight hundred years later.

And there’s more: when we speak of Advent or preparing for Christmas, we’re not just talking about waiting for the little baby Jesus to be born. That already happened two thousand years ago. In fact, we’re welcoming the Universal Christ, the Cosmic Christ, the Christ that is forever being born (incarnating) in the human soul and into history.

We do have to make room for such a mystery, because right now there is “no room in the inn.” We see things pretty much in their materiality, but we don’t see the light shining through. We don’t see the incarnate spirit that is hidden inside of everything material.

The early Eastern Church, which too few people in the United States and Western Europe are familiar with, made it very clear that the Incarnation of Christ manifests a universal principle. Incarnation meant not just that God became Jesus, but that God said yes to the material universe and physicality itself. Eastern Christianity understands the mystery of incarnation in the universal sense. So it is always Advent because God is forever coming into the world (see John 1:9).

We’re always waiting to see Spirit revealing itself through matter. We’re always waiting for matter to become a new form in which Spirit is revealed. Whenever that happens, we’re celebrating Christmas. The gifts of incarnation just keep coming! Perhaps this is enlightenment.